Simona Brožová

Simona Brožová

18. 11. 2015, rozhovor


“Dobrý den Simono,
potkala jsem Vás v Doxu. Bylo to v poslední den výstavy Plakát v souboji ideologií 1914-2014. Paní pokladní už nás tam nechtěla pustit.Pak se ale z ničeho nic zeptala, jestli nejsme od Simony? Nějak jsem to nechápala, ale protože jsem taky Simona, řekla jsem: „No jasně!“ a už jsme tam byly. Vlastně Vám za to patří velký dík! Že jste nás tam, bez jediného mrknutí oka a s úsměvem na tváři nechala.”
 
Klaplo to!
 
Sedíme u Simči doma. 
 
„Dáte si kávu?”
 
“No spíš čaj,” odpovíme s Ev skoro sborově.
 
Štrachám se v tašce, Ev loví světlo, zdržujeme s medem, Simča se směje.
 
“Vezměte si ty muffiny. Jsou výborný!”
 
Bude z ní dobrá máma. 
 
Simona Brožová
*8.března 1980
– projektová managerka v Centru současného umění DOX
– toho času na mateřské dovolené
– vystudovala germanistiku na FF UK, v rámci studia strávila rok na Erasmu v Berlíně
– má za sebou pracovní zkušenosti na Velvyslanectví NSR a Goethe-Institutu v Praze
– manželka Vladimíra Brože
 
IMG_34911_OK
 
“Teď jsem si zrovna říkala, že končí pracovní období a začíná zase něco jiného. Což je v pohodě, ale bude to pro mě velká výzva. Doteď to bylo pořád v hypotetické rovině, ale jaké to bude za měsíc? Jestli to zvládnu? Nějak to asi zvládnu, ale začíná to pomalinku nabírat konkrétních obrysů. Pro mě bude tenhle rok úplně jiný než pro Vás, co se týče výzev.”
 
“Kdy máš termín?”
 
“16. února. Vůbec nechápu, že to tak rychle uběhlo, což je možná i dobře!” zaťuká na stůl. “Všechno probíhalo v pohodě, takže si nemám na co stěžovat. Jenom mi přijde nereálné, že už tady za chvilku budu s malým mimčem něco provádět. Vůbec nevím co,” směje se.
 
“Ještě pracuješ?”
 
“Od ledna jsem na mateřské. Teď ještě tak trošku z domova zastřešuji Mody (pozn. red. Mody demokracie). Ke konci roku jsem rozeslala péefka, ale ne ke všem partnerům nebo lidem, se kterými jsem spolupracovala, se ta informace dostala. Tak to nějakým způsobem ještě kryji a předávám informace dál. Ale od ledna se dá říct, že jsem v takovém klidovějším režimu. Takže se věnuji úklidu, zařizuji dětskou výbavu a podobný záležitosti, na které jsem doted’neměla čas. A taky si dopřávám těhotenskou jógu a masáže, “ rozesměje se.
 
“A jak potom? Dáš si pauzu nebo nastoupíš pomaličku do práce?”
 
„Myslím, že si určitě nějakou pauzu dám. Sestra má skoro roční dítě a u ní jsem viděla, že do těch šesti měsíců ji v podstatě plně vytěžovalo. A taky si myslím, že by to byla i škoda, nastoupit krátce po narození dítěte opět do práce. Ve svém věku bych si to měla užít. Druhé dítě už třeba nepůjde tak lehce a já v sobě nemám ten drive nějak hrotit kariéru. To je stejně něco, co považuji za relevantní pojem. Hlavně se těším, že budu mít na mateřské čas přemýšlet o svých vlastních věcech.”
 
“Máš tedy v plánu nějaké projekty?”
 
“Mám, ale zatím je vše v zárodku, takže bych to nerada zakřikla. Ale těším se na to. Také se těším, že se budu moct trochu angažovat v projektech v rámci Vladimírova labelu Bigg Boss, jehož strukturu nyní předělává. Třeba v sekci věnující se publikacím…Nikdy jsem nebyla pořádně na volné noze. Takže si říkám, protože znám hodně holek na mateřské, které se najednou rozhodly rozjet vlastní projekty a pak už u nich zůstaly, že to třeba nakonec bude i moje cesta. Ale zároveň si na mateřské dovedu představit i nějakou formu externí spolupráce s Doxem, takže uvidíme.”
 
“Tvoje pozice, na které si v Doxu pracovala, se nazývá koordinátorka nebo kurátorka?”
 
“Myslím, že mám na vizitce napsáno Project Manager.”
 
“Ok,” rozesměje mě! “Co to všechno obnáší, když “projekt manageruješ” v rámci DOXu výstavu? Četla jsem, že se podílíš na různých výstavách v jiných městech, třeba v Ostravě?”
 
“To bylo ještě v Goethe-Institutu (pozn. red. dále jen GI). Co to v sobě zahrnuje? Projektová i produkční práce na výstavě je neuvěřitelně pestrá a zahrnuje v sobě mnoho činností a aktivit. V první řadě komunikaci s umělci, partnery, dodavateli služeb. Přes přípravu podkladů pro online i tištěné výstupy, ať už se jedná o informace k výstavě ve formě letáku či obsáhlejšího katalogu, přípravu smluv, a následný proces realizace výstavy – to vše samozřejmě v úzké součinnosti s kurátorem a kolegy přes PR a marketing, online media, technické zajištění, grafiku či doprovodný program.“
 
IMG_3590_OK
 
“Mohla jsi si tedy i projekty sama vybírat nebo je to dané konceptem DOXu?”
 
“Když jsem do DOXu nastupovala, přijímali mě s vědomím, že se bude realizovat výstava Modes of Democracy kurátora Jaroslava Anděla, která byla součástí většího projektu iniciovaného Německým historickým muzeem v Berlíně. Realizační části projektu, kterou jsem měla na starosti, předcházely cca 2 roky příprav a vyjednávání, hlavně co se financí týče. Já do projektu vstoupila v okamžiku, kdy byl daný koncept výstavy a začínalo se s její přípravou. Z Goethe-Institutu jsem měla zkušenost s realizací velkých projektů, a i znalost němčiny byla pro tento projekt plusem. A to jak v komunikaci s partnery z DHM v Berlíně, tak umělci z Jižního Tyrolska, kteří jsou na výstavě zastoupeni v samostatné sekci. Na projektové a produkční práci v kulturní instituci je jedním z nejzajímavějších momentů, když se tváří v tvář potkají lidé, kteří spolu dosud komunikovali po emailu, a tento čistě pracovní vztah se posune do osobnější roviny… pak to všechno dává smysl. 
Ale např. u výstavy Plakátu (pozn. red. Plakát v souboji ideologií 1914 – 2014), která se akorát instalovala, když jsem v DOXu začínala, jsem měla možnost realizovat k ní ve spolupráci s kurátorem výstavy doprovodný program diskuzí a přednášek umělců zastoupených na výstavě, což bylo moc zajímavé. Co v Praze vzhledem k její velikosti funguje bezvadně, že jakmile se člověk jednou napojí na nějakou síť lidí a kontaktů, tak na ty samé lidi naráží pořád dokola. S každým dalším zaměstnáním tak může uplatnit kontakty, které navázal v tom předchozím a to ve velké míře věci usnadňuje.”
 
“Jak si se k takovéhle práci vlastně dostala? Co jsi studovala?”
 
“Vystudovala jsem germanistiku na FF UK, přičemž studium mi trvalo relativně dlouho. Jeden z důvodů byl, že jsem se během něj snažila nasbírat pracovní zkušenosti. Ať už se jednalo o krátkodobé brigády či delší pracovní úvazky, snažila jsem si práce vybírat tak, abych si prohloubila znalost němčiny a zároveň jsem dělala něco, co mi bylo blízké. Průlomem byl poloviční úvazek na Velvyslanectví NSR, kde jsem pracovala nejprve v tiskovém oddělení a poté v oddělení kultury a protokolu. To bylo v období, kdy jsem končila školu. A z velvyslanectví jsem se hlásila vlastně přímo do programového oddělení Goethe-Institutu. Pracovní zkušenost z GI zatím považuji za nejvíce zajímavou. To byla práce, která mi profilově asi úplně sedla. Prostě dream job. Tam jsem propojila zájem o kulturu a umění s jazykem a ještě se zájmem o česko-německé vztahy. Byla jsem ve fázi, kdy už jsem měla diplomku skoro dopsanou a zbývalo mi dodělat státnice. Byla to trochu anabáze, ale nakonec jsem to během GI i při plném úvazku dodělala.”
 
“Co jsi dělala nejzajímavějšího v rámci Goethe-Institutu?”
 
“Za nejzajímavější projekt považuji Festival německy mluvených filmů Das Filmfest, který patří mezi největší a zároveň i mediálně nejviditelnější projekty Goethe-Institutu a jeho partnerů. Mezi nejhezčí zážitky s ním spojené patřila návštěva Berlinale. Možnost, prosedět celý týden v kině, vybírat filmy a přemýšlet o sekcích pro nadcházející ročník Das Filmfestu. Jedná se o opravdu velký projekt, který během pěti dní jeho konání navštívilo 5 – 6 tisíc lidí, v době kdy jsem ho měla spolu s kolegyněmi z Rakouského kulturního fóra a Švýcarské ambasády na starosti já. Každopádně s tím místem byla spojená velká míra zodpovědnosti.
Jak jsem již říkala, Das Filmfest patří mezi mediálně nejznámější projekty, ale paleta aktivit programového oddělení GI je jednoznačně pestřejší a zaměřuje se kromě filmu na další oblasti kultury jako je divadlo, tanec, výtvarné umění, architektura či design. Cílem bylo navazovat a prohlubovat kontakty mezi českou a německou scénou, a snažit se o to, aby měla spolupráce trvalejší charakter. Což se ve velké míře dařilo. Příkladem takového projektu byl i diskusní cyklus, který se věnoval roli umění v současném světě. Možná jsi ho zaregistrovala, jmenovalo se to Hovory o umění. V rámci nich tu byl např. i švýcarský kurátor Hans Ulrich Obrist. Zajímavé na něm je, že nepochází z čistě kunsthistorického prostředí, nýbrž vystudoval filosofii a k umění tak přistupuje jinak než většina. Ukážu ti knížku, právě vyšla ” vstane a začne hledat v knihovně.
 
IMG_3537_OK
 
„Jmenuje se Czech Files a obsahuje rozhovory Obrista s českými umělci jako jsou Milan Grygar, Stanislav Kolíbal, Zdeněk Sýkora, Karel Malich a další, které právě, pokud vím, zčásti zrealizoval v době, kdy byl na pozvání GI v Praze. Myslím, že to, že tu byl, setkal se s galeristy a umělci, bylo pro zdejší uměleckou scénu důležité.
Takže tolik asi ve zkratce k práci v GI. Byly to dva velmi intenzivní roky, víkendy, nevíkendy, všechno bylo v podstatě spojené s prací. Vyžadovalo to člověka na 100%. To jsem tomu, myslím dala, a vytěžila z toho pro sebe maximum. A zároveň mám pocit, že se spousta věcí hezky povedla!”
 
“Z GI jsi tedy odcházela proto, jak jsi teď říkala, že jsi tomu věnovala tolik času?”
 
“Ne vůbec ne. V GI jsem měla smlouvu na dva roky a když se blížila ke konci, sedly jsme si s tehdejší programovou ředitelkou a bavily se o tom, jak vlastně proběhly, co se povedlo, co ne, jak se nám spolu spolupracovalo. A přesto, že jsme se shodly na tom, že po profesní stránce probíhala naše spolupráce dobře, v té osobní rovině to nebylo úplně ideální…
Každopádně já měla tuhle práci moc ráda a zpětně tuto pracovní zkušenost hodnotím velmi pozitivně, a to jak v rovině profesní tak i osobní.
 
“Já jsem to pochopila tak, že tě DOX “přetáhnul”!”
 
“Ne vůbec. V DOXu jsem byla náhodou na výstavě Vetřelci a volavky, kde jsem potkala Míšu Šilpochovou, která má v DOXU na starosti PR a mezinárodní projekty. Míša a já jsme společně ještě během studií prováděly v Müllerově vile. Povídaly jsme si a Míša se mě zeptala, co mám v plánu? Tak jsem jí říkala, že se rozhlížím a zvažuji co dál a tak vlastně vznikla nabídka, začít pracovat v DOXU, neboť DOX v té době právě hledal někoho na místo produkční výstav.”
 
“Narazila jsem na stránkách Českého centra, že jsi v Düsseldorfu spolupracovala na výstavě, promítání a i režisérsky jsi se podílela na grafitty filmu Girl Power.”
 
“Abych to uvedla na pravou míru. S tím nemám v podstatě nic moc společného. Jde o to, že znám autorku filmu, Sany. A ta mě, ještě než byl film hotový, oslovila, jestli bych jim nepomohla získat nějaké finance na projekt. Takže taková kamarádská výpomoc.”
 
“V tom článku bylo právě doslova napsaný, že ty jsi ta Sany a že jsi členka německé graffiti skupiny Puff Girls!”
 
Neuvěřitelně se rozesměje: “Fakt jo? A kdo to psal?”
 
IMG_3539_OK
 
“To netuším, ale je to fakt na stránkách Českého centra!”
 
“Tak to musím Sany napsat, ať si vyžádá nějakou korekturu, protože bych za ni slízla smetanu!”
 
“Takže jsi nikdy graffitti nedělala?”
 
“Ne! Já jsem celé to dění kolem graffiti sledovala z pozice pozorovatele. Právě Sany si pamatuji jako 14-ti letou holku, kdy začínala ještě s kamarádkou Candy malovat a často s Vladimírem konzultovaly svoje skicy. Se Sany jsem pak v roce 2013 dělala rozhovor pro Česko-německý online magazín GI /http://www.goethe.de/ins/cz/pra/kul/duc/arc/urb/cs10934852.htm / o jejím právě dotočeném graffiti filmu Girl Power. Téma magazínu bylo akorát street art a graffiti v Čechách a Německu a tak se to pěkně nabízelo. A tím pravděpodobně došlo i k záměně mezi mnou a Sany ohledně autorství filmu.”
 
“Ok. Když už jsi mluvila o tom propojování lidí a vztahů, jak se navzájem ovlivňujete s Vladimírem?“
 
“Ovlivňujeme se hodně lidsky a máme spoustu společných zájmů, co se týče umění, architektury, prostě kultury vůbec. To vše spolu sdílíme a když o tom tak přemýšlím, tak v této oblasti mě Vladimír hodně ovlivnil. V celkovém vnímání věcí kolem sebe. Nedávno jsme se smáli tomu, že když jsme se před lety poznali a začínali spolu chodit, měl každý z nás v kapse cca 10 Kč, takže jsme během našich setkání pořád někde courali. Sešli jsme se a hodiny jsme chodili po Praze a povídali si. Což bylo krásný a doteď si na ty naše rozhovory pamatuju. Máme rádi podobný věci a od toho se i odvíjí i způsob, jakým spolu trávíme volný čas.”
 
“Různý výstavy, procházky?”
 
“Nedávno měl Vladimír přednášku o Kmenech v Chocni ve východních Čechách kousek od Hradce Králové. Tak jsme následující den odjeli do Hradce a prošli si ho po té architektonické stránce. Určujícím způsobem ovlivnili podobu města architekti Kotěra a Gočár. Takže i přes hrozný déšť a zimu jsme si vzali Šumný města jako vodítko a prošli si město. To jsou věci, který nás baví.
Vladimír se o architekturu zajímá fakt hodně, takže díky němu i já načerpala informace a znalosti, které se mi pak hodily. Třeba když jsem se hlásila na místo do Festivalu Signál, tak jsem se na pohovor připravovala s knížkou o světelném umění Město = Médium, kterou jeho label vydal.“
 
“Ty hodně sportuješ. Dočetla jsem se, že máš Bronze level jako schwinn cycling instruktor. Co to je schwinn cycling?”
 
“Schwinn cycling je v podstatě něco jako spinning, tedy indoor cycling, který ale cíleně pracuje s tepovou frekvencí. Můj táta založil v 90. letech, hned po revoluci, jedno z prvních fitness center v Praze a já i sestra jsme tam vypomáhaly. Od úklidu až po brigádu na baru. Ke sportu jsme měly obě vždycky blízko, já hrála závodně basketbal a sestra softball. Nějak přirozeně pak z toho vyplynulo, že si obě dvě uděláme uděláme kurz Schwinn cyclingu a budeme vést hodiny u nás ve fitu. Nicméně poslední roky jsem toho z důvodu pracovní vytíženosti u nás ve fitu moc nenajezdila.“
 
“Upravovala jsi nějak svůj životní styl, když jsi se dozvěděla, že jsi těhotná?”
 
„Přestala jsem samozřejmě s tou informací pít alkohol a kouřit. Ale jinak jsem neupravovala. S tím jak hodně sportuji, jsem vždycky tíhla ke zdravé výživě. Ale zase ne nějak přehnaně. S Vladimírem už dlouho let nejíme s malými výjimkami maso. Teď jsem tedy párkrát v těhotenství maso měla, ale snažím se tomu vyhýbat. Když už si maso někde v restauraci dáme, snažíme se, aby bylo z biochovu.
Jinak v práci jsem byla do konce roku. Poslední měsíce před výstavou Mody demokracie byly pracovně poměrně intenzivní, ale naštěstí jsem se cítila dobře a hlavně jsem přípravu výstavy chtěla dotáhnout, takže jsem moc ráda, že to krásně klaplo. Říkala jsem si, jestli na tu mateřskou mám v lednu vůbec nastupovat. Ale teď vidím, že svůj smysl to má. Že to není jen tak. Najednou začnou být i každodenní činnosti náročný. Např. zavázání tkaniček. Je to srandovní. Předtím by mě to nenapadlo.
Hodně mě třeba bolí záda a když uklízím, tak si říkám: “Tak přece zvládnu uklidit za 2 hodiny tady tu komodu!” Ale mám s tím problém.. Je to opravdu dobře vymyšlený, aby ženská nevymýšlela blbosti a nemyla pár týdnů před porodem třeba okna! Ale jinak mi pracovní vytížení chybí a pocit, nemuset vstávat každý den do práce, je zvláštní.”
 
“Ty se nezastavíš!”
 
“No, s dítětem se pak asi nezastavím, ale zároveň bych ani já nerada ustrnula. Myslím si, že když žiji s Vladimírem a jsem obklopená lidmi, kterými jsem obklopená, tak to snad nehrozí, že vždycky přijde nějaký impulz se pustit do něčeho nového.
Momentálně hodně přemýšlím o tom, jak se vlastně u nás žije ženám na mateřské. Zda a jak lze skloubit profesi s péčí o dítě, když částečné pracovní úvazky jsou spíše vyjímkou. Že je to takový celý trochu nefér a mělo by se s tím něco dělat. Že ženy na mateřské stojí hodně sil, zůstat součástí dění kolem nich. Zároveň kolem sebe registruji hodně případů aktivních žen na mateřské, které se realizují, a za to jim patří můj velký obdiv.“
„Působíš hodně živě. Možná budeš matka v domácnosti, možná v Bigg Bossu, možná v DOXu? „
 
„Já musím mít pocit, že dělám něco smysluplného, protože když tomu tak není, tak jsem se sebou hrozně nespokojená. Což je ale normální. Naivně se těším, že na mateřské přečtu knihy, na které jsem doteď neměla čas. Že si zlepším angličtinu a rozšířím si obzor v dějinách umění – mám to všechno napsané v diáři, tak z toho snad něco bude.“
“Co je pro tebe v životě důležité?”
 
“Vždycky to byla rodina a kamarádi, ať už to zní jakkoliv klišé. A momentálně hlavně to, že čekáme s Vladimírem rodinu. Nemám žádné velké sny, přeji si, aby se nám spolu dobře žilo a co se týče mě samotné, abych nepřestala být sama sebou, až se stanu mámou.”
 
IMG_3548_OK
 
Sedíme u Simony doma, protože je to místo, které má momentálně nejraději. Kdybych měla napsat za každým jejím slovem nebo větou, kdy se směje, “závorku” a v ní “smích”, tak je jich tenhle rozhovor plný. Pozitivní energie z ní čiší každým směrem. Setkání s ní je balzám na duši a věřte nebo ne, že jenom tím těhotenstvím to nebylo.
 
rozhovor: Simona Zeyer
překlad: Petr Švec
foto: Eva Šafránková
Simona Brožová rozhovor:

Simona Brožová

“Dobrý den Simono, potkala jsem Vás v Doxu. Bylo to v poslední den výstavy Plakát v souboji ideologií 1914-2014. Read More

18. 11. 2015, rozhovor

Janek Růžička rozhovor:

Janek Růžička

Když jsem chtěla udělat rozhovor s Jankem, dal si jednu podmínku. Rozhovor uděláme za chůze. Read More

19. 11. 2015, rozhovor

Oldřich Sic Jr. rozhovor:

Oldřich Sic Jr.

Realizace věcí umí drhnout, když se vám hlavou honí 1000 dalších záležitostí, co je potřeba zvládnout. Read More

19. 11. 2015, rozhovor