Pierre Urban

Pierre Urban

15. 08. 2017, rozhovor


Pražské Radio 1 je fenomén, první alternativní rádio v Čechách, kterému vyrostla už nejedna generace posluchačů, ale také s ním vyrostla i spousta djů a moderátorů. Jaké to je, pracovat v takové legendární instituci? A co to vůbec obnáší? S programovým ředitelem, Pierrem Urbanem, jsme si povídali nejen o rádiu, ale i o hudbě, o pořádání vlastních akcí a o veřejném prostoru. Zkrátka o tom, čím v Praze lidé napojeni na hudební kulturu, žijí. Potkali jsme se přímo v redakci Radia 1, na rozhraní Vinohrad a Vršovic. Další zastávkou byla zrekonstruovaná piazetta kostela Na Slovanech, kde jsme probrali život ve městě, a na závěr jsme jeli na pivo do Vily Štvanice, se kterou nás oba už nějaký čas pojí pořádaní hudebních akcí.

PIERRE URBAN

*1987

– vlastním jménem Petr Urban
– pochází z Prahy
– od roku 2011 je programový ředitel Radia 1, kde začínal jako moderátor a vyzkoušel si i práci obchodníka
– spolupracuje na hudebních akcích Music Infinity a Spectaculare, pořádá s Josefem Sedloněm a dj-em Ahonzem vlastní večírek ATMO, zaměřeným především na ambientní hudbu

O: Pierre, ty jsi hodně spojen s Radiem 1 a rád bych s tím náš rozhovor začal. Jakou roli v rádiu máš?

To se vždycky těžce popisuje. Moje práce zahrnuje strašně moc věcí a pozic dohromady, vzhledem k tomu, že je nás ve vedení tak málo. Ale pokud to mám pojmenovat, tak moje funkce je programový ředitel. Domlouvám naše akce, komunikuju s mediálními partnery, obchodním oddělením, našema zvukařema, s promotéry a se stovkou djů/moderátorů, kteří se tady střídají v průběhu měsíce. Spousta lidí si myslí, že moje práce je poslouchat hudbu a následně jí vybírat do vysílání. To je ale tak jedno procento z toho, co všechno moje práce obnáší.

O: Sto lidí, vážně? A kolik se vás o to stará?

Jo. Tolik nás přibližně vysílá. V kanceláři je Lenka Wienerová, ředitelka, pak já za program a Zdenda Lichnovský, další člověk z programu. Ten například řeší domácí a slovenskou hudební scénu. Já zas tu zahraniční. Komunikaci s moderátory řeším hlavně já, ale Zdenda mi velmi pomáhá.

E: V kolika jsi tady vlastně začínal?

Vysílat jsem začal v devatenácti, to byl rok 2007. Od roku 2011 dělám program. Na začátku to bylo dost složitý, protože David Štěrbáček (tehdy ředitel Radia 1) odešel asi tři měsíce potom, co jsem začal dělat na této pozici. A tím pádem jsem tady na to zůstal relativně sám. První rok jsem se jenom rozkoukával. Vlastně jsem jen kopíroval to, co tady dělali David ještě se Sašou Michailidisem před tím a plnil jsem funkci člověka, který spíš pracuje, než aby něco vymýšlel nového. Byl jsem ještě mladej a neměl hned takový předpoklady, abych to rádio celý změnil.

E: Já když jsem Tě ještě neznala, tak podle hlasu si na mě působil jako starší zkušenej člověk, o to víc jsem pak byla překvapená, když jsem Tě potkala osobně.  Říká ti to víc lidí?

Docela jo. Vysílat jsem začal ještě při škole. Rok a půl jsme vysílal v noci od půlnoci do šesti. Pak jsem vysílal o víkendu a až potom jsem dostal denní směnu. Dělal jsem všechno možný. Jezdil jsem na festivaly se stanem prodávat rádiový merch. Pak jsem začal dělat obchodního zástupce a sháněl reklamu. Po mamince jsem měl vždycky blízko k obchodu a managementu, bavilo mě to. Taky jsem nosil Davidu Štěrbáčkovi pořád nějakou novou hudbu, takže se Sašou věděli, že jsem aktivní. Bylo to takový přirozený, nebyl v tom žádný kalkul.

O: Co vlastně dává Radio 1 Tobě osobně? Otevřelo Ti možnosti, o kterých sis myslel, že na ně nedosáhneš?

Jo, dalo mi to desítky příležitostí, ke kterým bych se jinak nedostal. Hlavně být součástí Radia 1 a dělat tuhle pozici, je pro mě takový splněný sen. Tehdy mě ale vůbec nenapadlo, že bych ten program mohl začít dělat tak brzy. Říkal jsem si, že by to bylo super, ale jestli tu příležitost dostanu, tak až mi bude třeba třicet. Důležité pro mě je, že jsem se dostal mezi dění v kultuře. Vždycky jsem navštěvoval skoro všechny hudební a filmové festivaly, akce, koncerty.

O: Tomu rozumím, protože já se na tý scéně pohybuju taky a musím říct, že člověk se dostane do kontaktu často s opravdu skvělými lidmi.

To rozhodně. Navíc ty zkušenosti, který získávám díky téhle práci jsou obrovský, protože to jsou spolupráce s lidmi z různých koutů kulturní scény s rozsahem od Strun podzimu a až po techno večírky a od nich se dostávám zase k dalším lidem. S každým komunikuješ jinak. Za den mluvím s dvaceti až třiceti různými lidmi a to je taková škola, kterou by mi žádná jiná práce asi nedala.

O: Najdeš vůbec čas na vysílání?

Teď mám pravidelnou směnu ve středu jednou za čtrnáct dní od tří do šesti. Pak záskoky, takže jednou dvakrát za dva týdny si zavysílám. Jednou za ty dva týdny mi to vyhovuje, protože když vysílám, tak 70% věcí jsou úplný novinky a pouštím je poprvé. Baví mě hledat nové interprety, ale i starý klenoty. Kdybych vysílal jen hudbu, která je tady v archívu nasazená, tak by mě to tolik nebavilo a neměl bych z té směny dobrý pocit.

O: Když tvoje směna má tři hodiny, tak to je třicet skladeb? Mít takový množství každý týden a být si jistý že to může jít do éteru, tak to opravdu není hned.

No, já tou přípravou trávím tak tři hodiny. Pak když si ještě spočítáš ty další hodiny, který trávíš tím, že projíždíš weby a čteš si různý rozhovory, abys věděl co k tomu říct. Tak tomu nakonec věnuješ opravdu dost času.

O: Když jsi zmiňoval, že se Radio 1 podílí na hudebních akcích, případně je mediálně zaštiťuje. Jak taková spolupráce vypadá, pořádá něco přímo Radio 1?

Jediná akce, na které se Radio 1 spolupodílí je série koncertů Music Infinity. To dělá Josef Sedloň a produkčně to zajišťuje Palác Akropolis, se kterým nás spojuje dlouholetá spolupráce. Když pořádáme naše narozeniny, tak se vždycky domluvíme přímo s prostorem/klubem nebo rovnou s promotérem, který se o většinu produkce postará a my to zaštítíme mediálně. To byl také případ posledních 25. narozenin s Ecstasy of Saint Theresa. Domluvit to, byl jeden z mých největších úspěchů a jsem za to moc vděčnej, protože to byl takovej můj sen. EOST jsme hráli od začátku. Já je miluju a jsem velkej fanoušek Honzy Muchowa. A taky to překvapení na konci večera, když vystoupili v původní sestavě. Byl to fakt nádhernej a unikátní večer. Budu na to vzpomínat do konce života. Navíc před nima hráli moji oblíbenci Manon Meurt, který Extázi milujou a v Arše v podstatě začala jejich kariéra, když hráli před My Bloody Valentine.

O: Rád bych zůstal chvíli u rádia, ale chci se zeptat více obecně. Co je vůbec Radio 1 a kde stojí v dnešní době?

Radio 1 dává lidem možnost slyšet hromadu hudby, která je mimo “hlavní proud”. Je to rádio s dlouhou historií, což s sebou táhne určitou nostalgii, ale zároveň je to díky tomu silná značka. Je tady čtyřicet žánrových pořadů, jejichž obsah na téměř žádném jiném rádiu neuslyšíš. Můžeš objevovat. V dnešní době, ale stojí před zásadním rozhodnutím kam a jak se dál bude posouvat.

O: Co si myslíš o propojení alternativy a mainstreamu?

Jak to říct ve stručnosti? Já bych rozhodně nic nenálepkoval. Buď je hudba dobrá nebo špatná. Spoustu lidí vnímá Lorde, Beyonce, Kanyeho, Kendricka apod. jako mainstream. OK. Tak v tom případě hrajeme i mainstream. Řekl bych ale, že prostě vybíráme hudbu, která nám přijde dobrá a samozřejmě respektujeme to co se děje v hudbě. Ať se mi líbí co chce. Mě se to propojení rozhodně líbí. Kanye si vezme jako spolupracovníka na desku Arcu, Hudsona Mohowke. Ty hrajeme normálně. Rozhodně nejsou v hlavním proudu a nezná je většina. Stejně tak Beyonce si vzala ke spolupráci Jamese Blakea nebo Jacka Whitea. Zároveň Björk dělá s Arcou. Velký jména, který někteří odsuzujou kvůli jejich dřívější produkci dnes vystupujou na festivalech vedle Arcade Fire nebo The XX. Ty hrajeme běžně. Kaney si vzal na Brit Awards Skeptu a další na pódium a bylo to výborný. To beru jako naprosto skvělý gesto. Takových případů je hodně.

O: S tímhle se pojí i věc, kterou bych pojmenoval jako „osobní hudební vkus“, každý ho má, každý se podle něho nějak řídí. Jaký vlastně je tohle organizovat, čtyřicet různých pořadů, čtyřicet různých vkusů, dá se to vůbec sledovat?

Nemůžu to sledovat tak důkladně, ale musím poznat, že ten daný člověk tomu opravdu rozumí. Zároveň hledím na to, jestli má na scéně svoje jméno. Co se týká moderátorů na pořady, tak to zase není tak těžký někoho vybrat. Horší je hledat moderátora pro denní vysílání. To musí být člověk, který má široký přehled v muzice napříč žánry a to moc lidí dneska už nemá. Takže někoho takového najdu jednou za tři, čtyři roky. Dneska už rádio mladý lidi tolik nezajímá…

O: Proč myslíš, že to mladý lidi tolik nezajímá? Jasně, máš Youtube, Spotify, ale rádio pořád vybírá muziku za Tebe a můžeš se na to spolehnout.

Protože těch věcí, kterým se můžeš věnovat je strašně moc. Dneska už většina mladých lidí nejde po obsahu, ale nechává si to dění kolem nich jenom zprostředkovávat pomocí odkazů na Facebooku nebo prostě co se k nim tak nějak dostane v online prostředí. Ale z rádia na mě moderátor mluví a to mi žádná streamovací služba nenahradí. Zároveň když poslouchám rádio, tak se dozvím i to co se děje v kultuře.

O: Co je pro Tebe v dnešní době v hudbě to nejzajímavější? Kam směřuje to, co sleduješ?

Mě teď baví hodně propojování hudby s nějakou vizuální stránkou toho umělce. To jak kapela vystupuje, jak má postavenou stage, kostýmy, choreografii, světla atd.. A zároveň akce, co dělá třeba Lunchmeat jak festival tak třeba eventy typu Robert Henke v Muzeu hudby. Tady vnímám asi největší progresi.

E: Mě by ještě zajímalo jak se vnímáte vy a Rádio Wave? Sleduješ je kvůli práci?

Rozhodně sleduju jejich aktivity. Osobně Wave nevnímám jako rádio, ale jako takovou publicistickou platformu, na které čtu články, ale neposlouchám ho. Jinak myslím, že se vzájemně respektujeme.

O: Já třeba vnímám Wave jako poměrně hudebně vyhraněnou stanici, protože se tam sešel kolektiv lidí, kteří mají jasný názor na to, co je současná hudba a je to tak silný názor, že tu stanici jsem víceméně opanoval.

Jak řikám, neposlouchám to rádio, ale sleduju co se nasazuje za novinky a tak s Tebou souhlasím. Dramaturgie se mám pocit posunula do osobního vkusu hudebních dramaturgů. Trošku v tom cítím určitou uzavřenost. Jak ale řikám. Vzájemně se respektujeme a tak je to možná jen profilace toho rádia. To je v pořádku.

O:  Chystáš teď pro rádio něco nového, něco čeho bys chtěl brzy dosáhnout?

Tohle je pro mě dost aktuální otázka a popravdě bych si některý věci chtěl nechat pro sebe. Co můžu říct, tak už nějakou dobu pracujeme na novém vizuálu. Byli jsme osloveni UMPRUM a vybrali jsme návrh od dvou studentek. Vznikají tady stále nové pořady, u kterých se snažím, aby lidi, co sem přicházejí vysílat, měli kolem sebe i nějakou komunitu a přesvědčí je poslouchat ten svůj pořad. Nedělám si iluze, že všichni začnou poslouchat Radio 1 celý den. Důležité pro mě je aby si ten pořad s tim rádiem spojili.

O: U Tebe, stejně jako u spousty dalších lidí z rádia jde ruku v ruce  promotérská činnost. I ty se na té scéně pohybuješ, buď jako poradní hlas nebo něco promuješ. Co si myslíš, že k tomu ty lidi vede, co je ten hnací motor? Proč si člověk řekne, že tady něco není a já to chci mít a udělám to?

To si častokrát taky říkám. Když s klukama (Josef Sedloň, Honza Novák „Ahz“) děláme ATMO, tak si říkám už nikdy s těmahle pankáčema dělat nebudu. Mám rád pořádnou organizaci. Tohle je vždycky takovej punk. Jsou situace, kdy už je 21:50 a od desíti má hrát náš hlavní host a má už se dávno vybírat vstup. Do toho hraju svůj set a mluvim na Josefa, že by bylo fajn začít řešit vstup a on se dál baví s kámošema (smích). Nakonec jsme ale všichni spokojeni, protože prostě máme společný zájem. A když jsme na nule, tak je důvod k radosti.

O: To je všude stejný, ty kolektivy jsou si dost podobný…

Ono mezi těma našema akcema jsou naštěstí velké časové rozestupy a já bych to třeba každý měsíc fakt nedal. Co se týká Music Infinity nebo Spectaculare řešim agendu za Radio 1, tj. mediální podpora. A co se týká bookingu tak to řešíme s Josefem. Ale já vlastně jen říkám koho bych rád viděl. Domluvu s agenty a interprety už řeší Josef a Akropolis.

O: Atmo je večírek věnovaný klidnější  a často ambientní hudbě. Na začátku jste si zvali český spřízněný djs a pak jste začali zvát hosty ze zahraničí. Přijeli mimo jiné Raffael Anton Irrisari aka The Sight Below, Synkro, Loscil nebo teď posledně Keosz. Jak se v Čechách prosazuje něco tak specifického jako ambientní hudba?

Postupem času to vnímám čím dál tím víc pozitivně. Lidi jsou na to víc naučený a jsou čím dál víc otevřenější. Začínal jsem s malýma akcema kdy jsem hrál ambient v čajovně nebo večer v kavárně pro pár lidí. Podobně jako je dnešní Silent night. Akorát to byl jen večer. To bych chtěl teď nejradši udělat z Atma. Když tam dnes přijdeš, tak se tam vždy několik lidí co si povídají a nerespektují vůbec, že jde o ambientní hudbu. Ambient je prostě hudba ke který se musíš dostat a to chvilku trvá.

O: Přijde mi, že i přes ten vývoj v Praze za posledních pár let, máme pořád co dohánět.

Tak určitě jedním z faktorů je, že nemáme takovou podporu od města. Ale! Já jsem mj. v magistrátní komisi, která rozděluje granty na hudební kulturu, tak vím, kdo o ty peníze žádá a myslím si, že spousta subjektů, který dělají malé a nové akce by si měly o ty peníze říct.

O: Dnes se v Praze konají akce na specifických místech, v brownfieldech.  Lidi hledají ještě jiný zážitek, než jít do zavedeného klubu, jsou nastavený víc na něco nového než na stará prověřená místa.

Po tom všichni jdou. Mám pocit, že lidi dnes nejdou moc po obsahu, ale po tom, o čem se mluví. Proto slaví úspěchy Stalin a několik techno akcí. Stalin je fakt skvělý místo. Doporučuju to každýmu cizincovi, který přijede do Prahy. Když ale uděláš v Akropoli od devíti Dark Sky, který zahráli skvělej set a přijde na ně 150 lidí tak si uvědomíš, že kdyby hráli v Neone nebo na nějaké techno akci, tak tam bude o 100 procent víc lidí. Když se kolem nějaké akce nebo prostoru utvoří správnej buzz, tak už je to pak relativně jednoduchý. Nesmíš se ale zapomenout posouvat v tom jak tu akci pro lidi uděláš.
___

E: Ještě by mě zajímalo, když ty takhle hodně cestuješ, žil jsi někdy v cizině?

Nežil právě, já jsem chtěl odjet do Paříže ještě před tím než jsem začal pracovat v rádiu a to byl rok 2009. Protože jsem tam už před tím pořád jezdil tak vznikla i moje přezdívka Pierre, já jsem normálně Petr. Tehdy jsem ale potkal jednu holku a neodjel jsem. Teď už mě ale to enormní množství lidí úplně vysává. Daleko lepší pocit mám z měst typu Kodaň, do který jsem se úplně zamiloval, tam by mi vůbec nic nechybělo. Nemusel bych tam ani dělat práci v médiích, ale klidně bych tam dělal třeba v půjčovně lodí. Je to hodně o tom, jak to město funguje, jaký tam máš zázemí, jak tam vypadá veřejný prostor.

Na to bych trochu chtěl navázat. Mně přijde, že v Čechách se to moc nepotkává – vývoj města a hudební scény. Tady vidíš, že za těch pár let, se to prostě s hudbou úplně otočilo, jsou teď úplně jiné možnosti než dřív. Ta doba je dost dlouhá i na architekturu, to už bys měl stihnout něco naprojektovat a začít stavět. Ale nic takového tady nevidíme. Třeba v té Kodani si myslím, že ty kreativní obory běží podobnou rychlostí.

Samozřejmě ve městech typu Kodaň nebo Berlín to má mnohem větší historii. Tady se nevyvíjejí dostatečný tlaky od veřejnosti směrem k úředníkům a developerům. Lenost je náš největší nepřítel. Pár angažovaných to neutáhne. Jde to relativně dobrým směrem, ale strašně pomalu.

Já bych snad ani neříkal přímo tlaky, osobně si myslím, že to je taky hodně daný takovou nesoustředěností na podstatný věci.

Je to hodně o té komunikaci a odhodlání.

Poslední otázka.

O: Na čem si teď v poslední době byl, ale prosím tě, nějaká jiná akce, než kterou si pořádal?

Já mám teď asi největší zážitek z Amsterdamu, kde jsem šel koncert rappera Oddisee and The Good Company. Nejdřív kapela hrála svůj koncert jako support a pak se k nim přidal Oddisee a pak ještě jeden z nich hrál dj set. Skvělá kombinace inteligentního rapu, soulu, funky. Navíc když za muzikou někam vycestuju, tak z toho mám vždycky větší zážitek, než když bych ho viděl tady. A bylo to i způsobený tím, že jsem byl nadšený z Amsterdamu od začátku do konce svého pobytu. Ještě jsem tam viděl Samphu. Ten byl taky úžasnej.

_

Zbytek odpoledne jsme si povídali o Praze a jejích zajímavých místech. Seděli jsme na piazettě kláštera Na Slovanech, která je teď po opravě a pro mě je to tady jeden z nejhezčích nových veřejných prostorů. Byli jsme tam celou dobu téměř sami. Z blízkosti duněla náplavka, ta stejná náplavka, která ještě před pár lety hostila jen osamělé dvojice, cyklisty a pivo si člověk mohl dát jen v Bajkazylu. Řešili jsme, jak se to vlastně stalo, že dnes je tohle místo přecpaný loděmi a vedle lodě Avoid se objevila hyper komerční výstava GottMyLife. Město se rychle mění a jeho žádáná místa především. Všichni tak stále hledají něco nového a chtějí si vzít alespoň trochu z toho pocitu právě objeveného. O tom bychom ale mohli mluvit ještě dlouho. Díky bohu, že tohle město ještě občas umí překvapit.

rozhovor: Ondřej Teplý aka Not_Me
překlad: Sára Tomovič
foto: Eva Šafránková

Simona Brožová rozhovor:

Simona Brožová

“Dobrý den Simono, potkala jsem Vás v Doxu. Bylo to v poslední den výstavy Plakát v souboji ideologií 1914-2014. Read More

18. 11. 2015, rozhovor

Janek Růžička rozhovor:

Janek Růžička

Když jsem chtěla udělat rozhovor s Jankem, dal si jednu podmínku. Rozhovor uděláme za chůze. Read More

19. 11. 2015, rozhovor

Oldřich Sic Jr. rozhovor:

Oldřich Sic Jr.

Realizace věcí umí drhnout, když se vám hlavou honí 1000 dalších záležitostí, co je potřeba zvládnout. Read More

19. 11. 2015, rozhovor