Ondřej Hrab

Ondřej Hrab

11. 12. 2016, rozhovor


Termín rozhovoru s Ondřejem Hrabem, ředitelem divadla Archa, visel ve vzduchu tak dlouho, až nám vyšel na 17. listopadu.

V těchto dnech se navíc v Arše konal festival Akcent, a tak v divadle panovala pracovní, spíš než sváteční atmosféra. Tu podtrhával pečlivě rozkreslený plán právě připravovaného projektu, jehož časová osa probíhala přes několik stolů sražených k sobě. Ačkoli jsem se ze začátku snažila naladit na příjemnou, nostalgickou notu, dostalo se mi nejdřív melancholických vzpomínek na časy velkých ideálů, které se často ještě nedočkaly svého naplnění. Nakonec jsme si tak vedle divadla povídali také o pravdě, lži, revoluci a proměnách české společnosti.

 

Ondřej Hrab
*26.7. 1952
 
– ředitel divadla Archa od r.1991
– průkopník českého dokumentárního divadla
– narodil se a žije v Praze
– vystudoval demografii, zajímá se o sociologii
 
img_4417
 
Váš divadelní festival Akcent je 17. listopadu v plném proudu a vy máte jistě spoustu práce. Jak prožíváte oslavy svobody a demokracie?
 
Sedmnáctý listopad samozřejmě prožívám, obzvlášť dnes, kdy ve jménu demokracie často vystupují i ti, kteří ji svými činy popírají. Společnost potřebuje symboly a 17. listopad se stal symbolem, o který se bojuje: objevují se lidé, kteří si tyto oslavy chtějí přivlastnit a zdevalvovat tím události roku 1989. Je smutné, když si uvědomíme, že od té doby uplynulo už 27 let a stále dědictví komunistického režimu cítíme.
 
Mně se v souvislosti s revolucí vybaví vzpomínka na jednu noc, kdy jsem se nad ránem vracel taxíkem ze stávkového výboru divadel. Taxikář celou dobu vedl revoluční řeči o tom, jak je skvělé, že komunisti konečně padnou. A nakonec se ukázalo, že nezapnul taxametr a cestu mi naúčtoval načerno. Tak jsem mu řekl, že doufám, že až to vyhrajeme, už načerno jezdit nebude. Já jsem si s revolucí spojoval naději, že vzniknou jasná pravidla, která budou platit pro všechny, a svobody, které budou nezpochybnitelné. Tehdy jsem ještě netušil, že to bude trvat dlouho a cesta bude tak složitá.
 
img_4426
 
Cítíte zklamání, že se tyto ideály stále nedokázaly naplnit?
 
Spíš než zklamání to vnímám jako výzvu k aktivitě. Nemůžeme to zkrátka zabalit a jen sledovat, jak se situace vyvíjí. Nemůžeme dělat umění, které bude sice pěkné, ale nebude nijak přispívat ke zdravému vývoji ve společnosti. Samozřejmě mě mrzí, když pozoruji, jak se lež stává úspěšným politickým prostředkem. S tím my ale musíme bojovat a přesvědčit i ty, kterým to nevadí, že vývoj postavený na lži přece není v jejich prospěch.
 
Proč jste si k tomuto směřování vybral zrovna složitou cestu umění?
 
Já jsem se vždy spíš než za umělce považoval za sociologa. Sociologii jsem u nás studovat nemohl, a tak jsem se na Vysoké škole ekonomické věnoval demografii. Sociologií jsem se ale sám zabýval a tajně chodil na přednášky k panu profesoru Petruskovi. Divadlo chápu jako laboratoř společnosti, kde se dají testovat různé společenské vazby a modely, které pak mohou být společensky prospěšné. Dřív jsem divadlo vnímal jako falešné předstírání plné narážek a čtení mezi řádky.
 
Jeden můj pragmatický kamarád tehdy dokonce říkal: „Prosím tě, proč se ti lidé v divadle smějí a tleskají? To je strašně nebezpečné, kdyby se nesmáli, tak ti komunisti nic nepoznají a to představení nezakážou.“ Hlavním cílem divadla za minulého režimu bylo skrýt sdělení mezi řádky, spíš než vyvářet nové formy divadelní komunikace. Divadlu jsem se začal věnovat až tehdy, když jsem se dozvěděl o jeho nových podobách, které vznikaly v Americe (jako bylo The Living Theatre, The Open Theatre nebo Bread and Puppet Theatre) nebo i v Polsku (tak, jak tvořil třeba Jerzy Grotowski nebo Tadeusz Kantor).
 
img_4452
 
Jak dnes fungují umělecké vazby mezi českým a zahraničními tvůrci?
 
Ten zájem se hodně mění. Za totality k nám umělci jezdili tajně a tak nějak misionářsky, pro ně samotné to bylo riziko a zároveň velké dobrodružství. Po revoluci sem zase umělce lákala vidina objevování nových teritorií. V 90. letech navíc fungovala celá řada nadací, které měly za úkol rozvíjet mezinárodní vztahy v oblasti umění. Dnes jsme ale považováni za standardní demokratickou zemi, ať si o tom myslíme cokoli, a tyhle programy už pro nás neexistují. Musíme se tedy starat sami, a tak vytváříme koprodukční projekty s mezinárodními partnery a díky nim můžeme spolupracovat s umělci ze zahraničí.
 
Cítíte takovou proměnu i co se týče diváků?
 
Ano, jejich chování se také mění. Před revolucí stačilo pozvat diváky tak, že jsem řekl: „Přijď a neříkej to nikomu.“ To bylo nejlepší PR, řeklo se to deseti lidem a přišlo jich dvě stě. A my se jen báli, jestli mezi nimi není nějaký konfident, nebo jestli policajti nepřijdou dřív, než se představení odehraje. V devadesátých letech diváci měli chuť objevovat něco nového. Protože jsme byli předtím zcela odtrženi od vývoje světového divadla,  nerozlišovali jestli jde o dílo světoznámého umělce nebo právě se rodící avantgardu. Dnes lidé váhají, když mají jít na představení umělců, které neznají. Většinou dají přednost něčemu, co už viděli. A tak máme například problém přesvědčit diváky, aby přišli na představení, které je velice silné a aktuální a vytvořili je mladí umělci v bojových podmínkách okupovaného Donbasu na Ukrajině. Na druhou stranu mě těší, že věková struktura našeho publika se od 90. let prakticky nezměnila. Naši diváci tak nestárnou spolu se mnou, ale možná k nám přicházejí děti těch, kteří k nám začali chodit v roce 1994. 
 
(U stolu s námi sedí Pavlína Svatoňová, která má v divadle na starosti PR a mlčky přikyvuje, když je řeč o tom, jak je těžké lidi přesvědčit, aby si v dnešní nepřeberné nabídce večerních aktivit vybrali právě divadlo. Já se zas nechávám unést představou, že bych svou návštěvu divadla mohla považovat za podvratný akt.)
 
img_4469
 
Proč jste se rozhodli svůj program postavit zrovna na dokumentárním divadle?
 
Zlomovým momentem pro mě byla povodeň, které zasáhla Prahu i samotné divadlo v roce 2002. Do té doby byla Archa považována za takový divadelní Tuzex – místo, kde se dalo sehnat zahraniční zboží, které jinde nebylo k mání. Podařilo se nám českým divákům představit Roberta Wilsona, Philipa Glasse, to nejlepší ze současného tance a bylo potřeba udělat další krok. A tak jsme si položili otázku, jak má vypadat úkol kulturní instituce v 21. století. Jednou z odpovědí bylo, že musíme reagovat na společenské dění, vyrovnávat se s tabu, která jsou ve společnosti přítomná, a hledat umělecké prostředky, jak se k nim postavit. Věříme, že divadlo musí vznikat od nuly: princip divadelní tvorby nespočívá v tom, že se napíše divadelní hra, někdo si ji vybere, podle toho režisér obsadí herce (nebo rovnou vybere divadelní hru podle toho, jaké má soubor složení), a pak se nazkouší představení. Text se nově interpretuje, ozvláštní narážkami na současnost a zasadí do moderní scénografie. V Arše oproti tomu prosazujeme divadlo neinterpretativní. Podle nás musí divadlo vznikat z reálných zdrojů, bezprostředně a kolektivní tvorbou všech, od režiséra, přes účinkující, po zvukaře a osvětlovače. Je důležité přistupovat rovnoprávně ke všem součástem divadelní tvorby. Samotným tvůrčím procesem se pak objevují nejefektivnější způsoby komunikace.
 
Nemáte coby ředitel divadla, coby kamenné instituce, problém s tím, když vám tvůrci odvádějí diváky z divadelního sálu, jako třeba v případě Dechovky?
 
Upřímně řečeno mě nikdy ani nenapadlo, že by v tom měl být problém.
 
(A opravdu mám pocit, že jsem vyslovila něco nepředstavitelného, jako by snad divadlo odjakživa překračovalo hranice mezi jevištěm a hledištěm, mezi budovou divadla a veřejným prostorem.)
 
V tomto prostoru může divadlo vznikat s největší podporou technologií, ale když vzniká a odehrává se v hospodě nebo uprchlickém táboře, je to jenom dobře. Před deseti lety režisérka Jana Svobodová se svým týmem vytvořila představení v uprchlickém táboře v Bělé pod Bezdězem, bylo to v době, kdy u nás bylo asi deset uprchlických táborů, které praskaly ve švech a nikdo o tom ani nevěděl. Diváky z Prahy jsme na představení vozili autobusy. Zároveň jsme však chtěli, aby alespoň polovinu publika tvořili místní lidé z nejbližšího okolí. To pak vedlo k tomu, že někteří z nich překonali strach z cizinců a do tábora se po představení vraceli s tím, že by sami rádi nějak pomohli.
 
img_4485
 
Nechtěli jste na toto představení nějak tematicky navázat?
 
Snažíme se dále navazovat. Dnes bychom pro práci v uprchlickém táboře nezískali podporu ani povolení a stěží by to mělo smysl, protože u nás je víc demonstrací proti migrantům dnes samotných uprchlíků. Ale vytvořili jsme další představení, jako byl třeba Tanec přes plot, kde Jana Svobodová se spisovatelkou Hanou Andronikovou  představily skutečné životní osudy a příběhy lidí na útěku. Toto představení mohlo vzniknout až po čase, když jsme se s těmito lidmi skutečně poznali a navázali vzájemné přátelství a důvěru. Ve chvíli, kdy jsme do tábora přišli poprvé, vyprávěli nám všichni své příběhy přizpůsobené tomu, jak nejsnadněji získat azyl. Pro toto představení také vznikla kapela Allstar Refjúdží Band, složená z imigrantů a Čechů, která hraje dodnes.
 
Do nedávna, po více než dva roky, jsme hráli představení vadí-nevadí.cz, jež vzniklo ve spolupráci s obyvateli Kostelce nad Orlicí ve východních Čechách. V Kostelci vedle sebe žijí tři skupiny lidí, které spolu nekomunikují: Češi, Romové a uprchlíci. A my jsme je chtěli dostat společně na scénu. Svou práci začali umělci tím, že na náměstí postavili trafiku a vyměňovali kávu a cigarety za příběhy. Postupně tak pronikli do vazeb ve městě, skrze školu se dostali k dětem a díky nim pak také k jejich rodičům a prarodičům. Vznikla emocionální mapa města, na níž se všechny tyto skupiny podílely.
 
Víte, jak se toto představení podepsalo přímo na životě města, nebo se týkalo jenom jeho protagonistů?
 
Určitě podepsalo. To by vám asi Jana Svobodová, řekla lépe, protože do Kostelce od té doby stále jezdí. V době zkoušení jsme začali mít pocit, že známe ve městě skoro každého. Když jsme ale uspořádali otevřenou zkoušku představení v místním kulturním domě a dorazili jenom Romové. Ukázalo se, že Češi nepřišli právě z obav ze setkání s romskými rodinami. Prý aby je sousedé nepomluvili. Ředitel místní školy potom přišel na jeviště a omlouval se za celé město. Pro nás to byl na druhou stranu důkaz, že naše představení má nějaké opodstatnění, a že neukazujeme jen vnější, pražský pohled na místní dění. Představení jsme uváděli pravidelně v Praze a také opakovaně v brněnském divadle Husa na provázku, na festivalech  v Německu, v Polsku a hráli jsme jej dokonce na scéně Slovenského národního divadla.  To bylo možná důležitější, než kdybychom představení hráli v Kostelci. Díky našemu úspěchu získaly respekt podporu i místní iniciativy přímo v Kostelci.
 
V souvislosti s vaším vyprávěním se mi vybavuje paralela s filmem FC Roma, který jste u vás také promítali. Nápad promítat tento film u vás v divadle vzešla z vaší strany nebo ze strany filmařů?
 
Z naší strany. Film odpovídá poslání našeho festivalu Akcent. V Arše neděláme rozdíly mezi uměleckými formami. Je jedno, jestli se jedná o tanec, divadlo, hudbu, film nebo literární čtení, důležité je, co představení říká a v jakém kontextu.
 
Když mluvíte o literárním čtení, přivádí mě to k EKG, které v zimě oslaví desáté narozeniny. Jak si vysvětlujete úspěch tohoto formátu?
 
Myslím, že se jedná o šťastný formát. Je za tím jistě také osobní šarm tvůrců a fakt, že neberou literaturu zas tak vážně. A i vážnější příspěvky prezentují s nadhledem. Pro někoho mohou mít tyto večery někdy až popový ráz, ale i ten drží Jaroslav s Igorem v únosné míře. Důležité je, že ani sami sebe neberou příliš vážně. Lidé na EKG pořád chodí a velkou část publika navíc tvoří pěkné slečny.
 
(Vyprávění o literárním kabaretu pod taktovkou Jaroslava Rudiše a Igora Malijevského pana ředitele poprvé rozesměje, zřejmě se vzpomínkou na uvolněnou atmosféru literárních večerů, jejichž fanynky snad také nestárnou.)
 
img_4484
 
Co máte v Arše nejraději?
 
Všechno.
 
(Opět mám pocit, že pokládám zcela nepatřičnou otázku, pomocí které nabádám milujícího rodiče, aby si vybral jen jednoho oblíbeného potomka.)
 
Vážně, mohu říct jen to, že mě práce pořád baví. Mám pocit, že jsme pořád ještě dostatečně nevyužili všech možností, které divadlo nabízí. Jistě, že občas cítíme určitou marnost. Už před deseti lety uváděli představení s uprchlíky. Dnes se tu proti nim konají demonstrace. A my si říkáme, kde jsou teď ti lidé, kteří na naše představení chodili? Na druhou stranu je třeba se postavit čelem k dalším problémům. Sledujeme teď třeba důsledky zvětšujících se rozdílů mezi venkovem a městy. Kulturní elita žije ve městech, volí Van der Bellena, Clintonovou a Evropskou unii. A stejně inteligentní lidé na venkově, kde snad cítí větší frustraci, volí stoupence Brexitu, stejně jako  Trumpa, Hofera či Zemana, přestože ti používají lež jako mocenský nástroj. Právě teď připravujeme evropský projekt, který by měl propojovat kulturu ve městech a na venkově. Nechceme vyvážet „osvětu“ na vesnici, ale propojit společenství, která ztrácejí společnou řeč. Jedním z poslání umění, je hledání nových forem vzájemné komunikace, v tom je náš úkol v následujících letech.
 
img_4402
 
(Zatímco náš rozhovor začínal melancholickým vyprávění o dobách, které slibovaly světlé zítřky a neomezené možnosti, končíme s vyhlídkami nejisté budoucnosti, jejíž podobu ovšem můžeme sami vytvářet. Skutečně získávám pocit, že nestojíme před problémy, které by se nedaly řešit, a že sami můžeme hledat cesty, jak učinit tento svět aspoň o trochu lepším místem k životu. Aby za dalších 27 let sociologové nemluvili o dnešní společnosti jako o rozdělené a post-pravdivé.)
 
Program divadla Archa najdete také v našem kalendáři akcí.
 
rozhovor: Barbora Langmajerová
překlad: Sára Tomovič
foto: Eva Šafránková
Simona Brožová rozhovor:

Simona Brožová

“Dobrý den Simono, potkala jsem Vás v Doxu. Bylo to v poslední den výstavy Plakát v souboji ideologií 1914-2014. Read More

18. 11. 2015, rozhovor

Janek Růžička rozhovor:

Janek Růžička

Když jsem chtěla udělat rozhovor s Jankem, dal si jednu podmínku. Rozhovor uděláme za chůze. Read More

19. 11. 2015, rozhovor

Oldřich Sic Jr. rozhovor:

Oldřich Sic Jr.

Realizace věcí umí drhnout, když se vám hlavou honí 1000 dalších záležitostí, co je potřeba zvládnout. Read More

19. 11. 2015, rozhovor