Oldřich Sic Jr.

Oldřich Sic Jr.

19. 11. 2015, rozhovor


Realizace věcí umí drhnout, když se vám hlavou honí 1000 dalších záležitostí, co je potřeba zvládnout. Chce to si pomalu vše dávat do pořádku, vrátit se k rutinnímu vstávání brzo ráno, chodit běhat, meditovat, dobře jíst … všechno jde potom lehčeji. Musí se ovšem investovat. A ne jen peníze – ty nejsou to nejdražší, co máme. Vteřiny, minuty, hodiny, dny, týdny. Zlato, co se dá lehko přehlédnout, protože se tolik neleskne.
I o čase padla při rozhovoru s Oldou řeč. On to vlastně ani tak nebyl rozhovor v klasickém slova smyslu, nýbrž takový mentoring a nekonfliktní výměna názorů na Facebooku. Když jsem si s ním potřásal rukou nad tácem wrapů na Štvanici, kde Prague Up slavil završení roční existence, netušil jsem, jak a hlavně kdy naše sezení proběhne. Možností moc nebylo, ale přece jsme si nakonec z toho omezeného spektra vybrali. A jsem za to rád – opět jsem žasnul nad jednoduchostí zajímavých náhledů na život, co při čtení a vyslovení nahlas pochopitelně působí cizokrajně /Olda už pár let žije mimo ČR/ a co očividně plynou z mnoha bolestivých pádů na hubu. Tak to má být.

Oldřich Sic Jr.
* 27. 9.1979

– techno DJ, hudební producent a promotér
– rezidentní hraní v Rusku a Thajsku
– pochází ze Znojma, žil 13 let v Německu, nyní v Rakousku

IMG_1897_cb

A: Když jsme se o tomhle rozhovoru před pár měsíci s Evou bavili, zaujalo mě, že jsi další člověk, co se věnuje hudbě mimo ČR. Jak vlastně došlo k tomu, že ses ze Znojma octnul venku?

OJr: Jednoho krásného dne jsem si prostě řekl, že pokud zůstanu doma, tak se asi stanu alkoholikem. Trochu jsem popřemýšlel a říkal si, že to opravdu nechci. A tak jsem šel do světa. Byl jsem tenkráte s jednou slečnou, kterou jsem následoval do Německa. Původní plán byl ten, že půjdu do Austrálie, ale láska byla silnější.

A: Jste pořád ještě spolu?

OJr: Už ne, byl to komplikovaný vztah, protože jsem v Německu neměl zrovna lehký život. Jednou mě dokonce i zavřeli a vyhostili, i když jsem se v podstatě ničím neprovinil. A to víš, že takové těžkosti začaly být na mojí tehdejší polovičku příliš.

A: V čem byly problémy?

OJr: Vždycky šlo o práci a povolení na ni, stejně tak svolení k pobytu. Tenkrát to celé fungovalo jinak a po všech těch komplikacích jsem si připadal jako občan druhé kategorie. Ale nevzdával jsem se… dělal jsem si jméno jako DJ a vedle toho pracoval, kde se dalo.

A: Kde byl ten klíčový moment, díky kterému ti úřady konečně daly pokoj?

OJr : Když jsem dostal zelenou kartu. To byla taková „stvrzenka“, že mohu pobývat na území Německa bez omezení. Všechno to ale mělo dlouhou cca šestiletou předehru. Tenhle boj znají jen lidi, kteří zkusili začít žít před Evropskou unií někde jinde. Nebyla to sranda, člověk se musel oproti dnešku dokazovat dvakrát.

A: Kolik že ti tehdy bylo, jen tak mimochodem?

OJr: 21.

A: Hele, to je slušný. Řekni dneska 21-letýmu člověkovi, že ze dne na den může klidně začít žít úplně jinde (jakože může, ty možnosti tu reálně jsou) a on si najde 100 + 1 důvod, proč to nejde.

OJr: Navíc je to daleko jednodušší jak dříve. Lidi jsou jen zpohodlnělí a nejdou si za svými cíli. A to je ten důvod, proč se tak nadává, že se nic neděje a že je všechno na hovno. Klíčem jsou přitom jen oni sami a jejich… sebevědomá samostatnost? Zodpovědnost za sebe sama? Prostě každý svého štěstí strůjce. Pojďme k muzice, ne?

A: Ještě počkej, ono se na druhou stranu není čemu divit. Málokdo z jejich rodičů udělal to, co ty, chybí jim reálná zkušenost, kterou by mohli svým dětem předávat. Povětšinou znají jen chození do práce a z práce a nikoho si moc nerozházet, aby měli co nejmíň problémů. Člověk, kterého odchoval tenhle model, musí být sakra individualita, aby se z něj vymanil a něco se sebou začal dělat.

(Bokem začínáme řešit naše časové možnosti a shodujeme se, že tomu dáme, kolik potřebujeme. Olda na otázku neodpovídá, zkouším to znovu, drobet jinak).

A: Říkal jsi, že mladým lidem chybí sebevědomá samostatnost. Ale zkus si představit být v jejich situaci. Studuješ bez záruky budoucího zaměstnání a rosteš do společnosti, pro kterou je přednostní cíl vydělávat peněz. Když už se od toho dokážeš oprostit, pro změnu narazíš na to, že těch možností je dneska tolik, že jsi zmatenej. Nevíš kde se najít. Jak bys tohle řešil, tehdy ve svých 21?

OJr: Já mám zřejmě štěstí, že jsem hlava tvrdohlavá, co si něco vždycky vymyslí a neustále si má co dokazovat. Možná díky tomu mám leccos snadnější. Jinak je jasný, že nic není lehké, ale ta pasivita je náš český problém, který dědíme po rodičích… vždycky o nás bylo postaráno. Nastává čas, kdy se o sebe musíme začít starat sami. Čím dřív na to přijdeme, tím rychleji nám bude lépe všem.

A: Hehe, a pak že je tvrdohlavost špatná vlastnost. Co do zbytku chápu, co myslíš, a nemůžu než souhlasit. Pojďme ještě k tvým začátkům v Německu. Zajímají mě zaměstnání, která jsi prostřídal.

OJr: Prvně jsem začal dělat v gastronomii. Mám hotelovou školu, takže jsem se upíchnul v téhle oblasti. Dobře se tím dá začít, je za to dobrý peníz a hlavně si člověk přijde na kontakty tím, jak je mezi lidmi.

A: Taky mám hotelovku, jen sotva jsem začal, hned jsem zase skončil, nesnášel jsem to. Získal jsi nějaké kontakty na lidi od muziky právě díky gastronomii?

OJr: No jo, já to taky nemiloval. Ale využil jsem spousty znalostí ze školy i v reálném životě. A co se kontaktů týče, tak ano, gastronomie byla vždycky živnou půdou. Šlo to rozhodně rychleji, než někde v kanclu.

(Drahnou chvíli nereaguju, toho rána nám doma vytekl bojler.)

OJr: Měníš kýbl?

A: Přesně tak. Takže k muzice – jak bys zmapoval svoje hudební začátky?

OJr: Hudbě se věnuji od roku 1997. Začal jsem tehdy pracovat ve znojemském klubu Gogo a tam jsem se seznámil s českými DJs, různými kapelami a nočním klubovým životem. Hrozně mě taky ovlivnilo Radio FM 4 z Vídně, které se tu dá v pohodě chytit.

olda

A: Kdy ses tomu začal věnovat coby samostatný autor?

OJr: Co jsem se dostal do Německa, kámoš mě podaroval počítačem a začal jsem dělat.

A: Bylo se kde učit, nebo jsi šel metodou pokus/omyl?

OJr: Na začátku jo, ale pak jsem viděl, že to je příliš namáhavá a zdlouhavá práce. Takže jsem si jednoho dne udělal školu na produkci v Mnichově. To víš, stálo mě to hodně peněz, ale dalo mi to vážně hodně a každá sranda přece něco stojí.  Někdo si koupil auto, já investoval do vzdělání. A auto si pak koupil taky. (směju se a Olda určitě taky)

A: Ochota jít a učit se od někoho jiného mi přijde obdivuhodná, kór navzdory tvojí tvrdohlavosti. Lidi podobného ražení bývají často nekompromisní samoukové.

OJr:  No jo, když doopravdy nad něčím sedíš a nevíš si rady, tak i tvrdá hlava změkne. To jsem se taky musel naučit. Poslouchat i jiné lidi, vyměňovat si názory a informace.

A: Každopádně nabyté znalosti jsi, předpokládám, uplatnil i při formování Prague Electric. Co tě vedlo k jeho založení? Je v tvých měřítkách dobrých labelů obecně málo?

OJr: Prague Electric ještě plnohodnotný label není. Byl to jen nápad na koncept parties, ale v jiném směru. Na německé scéně jsem chtěl začít dělat něco jiného, protože všichni jen vozili samá super jména. Přišlo mi blbý dělat totéž, co ostatní. A tak jsem vymyslel, že budu tahat české DJs do Německa. Lacinější to sice nebylo, ale líbilo se.

A: Jo takhle. Ovšem zpět k labelům – je jich podle tebe nedostatek? Těch dobrých.

OJr: Neřekl bych, spíš má každý label vlastní styl. Což je koneckonců dobře, to je odlišuje a dělá z nich originál. Takže koneckonců dobrých labelů není nikdy dost.

A: Z Prague Electric teda bude vydavatelství?

OJr: Snažím se o to, už jsem chtěl vydávat vinyl, ale ztroskotalo to na penězích. Tracky, grafika i německý sub label byly připravené a vše se chýlilo ke konci, ale zrovna do toho vlezla jedna položka, kterou jsem musel zaplatit přednostně. Ale nevadí, vše se ještě zvládne.

A: Je pro tebe vydávání na vlastním otázkou nezávislosti?

OJr: Label je pro mě promo. Dnes už se jím moc peněz nevydělá, anebo je to dost namáhavé… Mít vlastní label považuju za takové potvrzení sebe sama a svých schopností. Určitě bych chtěl vydávat na vinylu, jen třeba 200 ks desek. Prostě v malém, víc ne. Samozřejmě se dá spolehnout i na jiné! Když děláš dobrou muziku…

A: Teď jsi mi nahrál, tyhle otázky miluju. Co je to dobrá muzika?

OJr: Kvalitně udělané tracky, co nejdou na nervy, dobře ladí a něco v lidech umí probudit. Kdo se toho drží, dokáže obstát kdekoliv ve světě.

A: Ok, pokud to takhle má někdo se „slavným DJem typu David Guetta“, dá se mluvit o dobré muzice?

OJr: Asi ano, je to otázka vlastního názoru. Myslím si ale, že existuje i nějaký relevantní obecný náhled na to, co vlastně dobrá muzika je. V základu jde o zvolení správných harmonických frekvencí. Ty na nás na všechny fungují hrozně obdobně.

A: Zkusil bys to blíž popsat? To mě zajímá.

OJr: Připrav se, že brzo skončíme u matematiky a fyziky.

A: Může to ale přinést nový vhled do věci.

OJr: Ok, řekněme, že každý track má své frekvenční spektrum, které působí na náš sluch a tudíž i mozek, ve kterém se následně uvolňují endorfiny. Pokud obsahují frekvence v tom správném rozsahu a adekvátní hlasitosti, tak to na náš mozek prostě zafunguje.

A: Takže se dá objektivně říct, že všechna muzika je dobrá?

OJr: Ano i ne. Závisí to i na daných situacích a náladách člověka. Ale pusť někomu nějakou opravdu dobrou věc od „slavného Dje“, co ji nikdo nezná, a zeptej se ho na názor. Jaká myslíš, že bude odpověď?

A:…?

OJr: Když to bude kvalitní track, řeknou: „wow, super“. Jakmile se ale dozví, že jde o „toho slavného DJe“, začnou říkat, že stojí za hovno?

A: I to je možnost.

IMG_1848_cb

OJr: Chci tím říct to, že v základu je jen muzika sama se svými tóny, frekvencemi a hlasitostí, které na nás jako celek nějak působí. Zbytek je práce PR a médií, co všem vymažou mozky. A jsme opět u neschopnosti samostatného rozhodování, formování názoru…

A: Ještě mě zajímá jedna věc – v Praze (a počítám, že i jinde ve světě) často vznikají scény mimo většinovou pozornost, které se k úspěchu často stavějí s nekompromisní skepsí. Jinak řečeno – v začátcích Disclosure je tahle scéna uznávala, ale jakmile jim přistál v klíně úspěch, najednou se na ně začalo plivat. Přijde ti to smysluplný?

OJr: Ne, je to nesmysl. Takoví lidi jsou pro mě tupí a svým způsobem nepřejícní. Když je někdo dobrý, tak proč by neměl růst? Něco takového dokážou zazlívat jen ti, co sami nerostou.

A: Setkáváš se s tím ty sám? Jsou i Němci takoví?

OJr: Obecně jsem měl hodně podpory. Někteří ve mně viděli konkurenci, takže jsem dostal pár klacků pod nohy. Tím mi ale v podstatě dávali najevo poctu… že ze mě mají strach.

A: Takže se to tam děje taky?

OJr: Podívej, debilů je všude stejně. Takové lidi mám za poloprimáty s nedorostlým mozkem. Je mi jich líto.

A: Možná jen nemají čas přemýšlet. Víš jak – čas jsou peníze.

OJr: No právě, ale zas pozor, na penězích není nic špatného…

A: Špatný je to, co z nich člověk udělal, hehe.

OJr: Tudy se ještě dostaneme k politice (vyhazuje vysmáté smajlíky, zřejmě se baví). Pojďme zpět k muzice.

A: Padla zmínka o českých DJs – je mezi nimi někdo, za koho by ses postavil, koho uznáváš?

OJr: S pár lidmi jsem měl tu čest. Někteří mě mile překvapili, jiní trochu zklamali, ale jinak dobrý, neočekával jsem nikdy moc. Rozumím si s Trávou, Ristem, Swackem, Romanem Raiem, Peterem K…

A: Spojitost mezi tebou a Swackem byla i ta, že jste spolu původně měli jet do Austrálie, říkám to dobře?

OJr: Spolu zas ne. Ale v podstatě bychom se tam trefili. Několikrát jsem ho pozval do Německa.

A: Přijel?

OJr: Asi třikrát nedorazil, hehe. Vtipkuju, bylo to vždycky super.

A: Snad úplně poslední věc co mě zajímá – našel bys ještě dneska důvod, proč ze dne na den odjet a začít žít někde jinde? A kdyby to nebyl konkrétní důvod a chtěl prostě jen na chvíli vypadnout – kam by to bylo?

OJr: Ty asi nevíš, co jsem udělal asi před šesti měsíci, viď?

A: Povídej.

OJr: Po 13 letech jsem opustil Německo a přestěhoval se do Rakouska. Jedem od znova.

A: Nějaký konkrétní důvod nebo to jen chtělo změnu?

OJr: Chtěl jsem změnu i být poblíž domova. Rodiče nejsou nejmladší a navíc Vídeň nabízí více možností. Polepšuju si, řekl bych, že rostu.

A: Tak to bacha na underground scénu, aby tě nezavrhla, protože se ti daří (oboustranný grin). Díky moc za tvůj čas a skutečně úplně poslední věc, kterou bych si rád přečetl – kdyby ti dneska bylo těch 21 a měl bys něco začít dělat s životem, kam bys šel?

OJr: Do Barcelony nebo Berlína. Třeba to ještě udělám, není všem dnům konec. Hlavně bych si opakoval, že život je jen jeden a že jeho kvalita se odvíjí od toho, jak a co s ním udělám. Že největší škola je cestování, že univerzum je venku a ne doma mezi čtyřmi stěnami. Díky za rozhovor, jdu na masáž.

Zpovídal Adam Vrána, 23 let
Odpovídal Oldřich Sic Jr., 35 let

Oldovu tvorbu si můžeš poslechnout na: https://soundcloud.com/oldrich-1

rozhovor: Adam Vrána
překlad: Petr Švec
foto: Eva Šafránková

Simona Brožová rozhovor:

Simona Brožová

“Dobrý den Simono, potkala jsem Vás v Doxu. Bylo to v poslední den výstavy Plakát v souboji ideologií 1914-2014. Read More

18. 11. 2015, rozhovor

Janek Růžička rozhovor:

Janek Růžička

Když jsem chtěla udělat rozhovor s Jankem, dal si jednu podmínku. Rozhovor uděláme za chůze. Read More

19. 11. 2015, rozhovor

Oldřich Sic Jr. rozhovor:

Oldřich Sic Jr.

Realizace věcí umí drhnout, když se vám hlavou honí 1000 dalších záležitostí, co je potřeba zvládnout. Read More

19. 11. 2015, rozhovor