Matěj Kočí

Matěj Kočí

02. 05. 2017, rozhovor


Profesionální epikurejství jako životní styl a bývalý non-stop jako nový magnet na „Strossu“.

Ospalé ráno na Strossmayerově náměstí. Slunce vystupuje z šedivého oparu Vltavy, dere se skrze věžičky  kostela sv.Antonína a probouzí pomalu k životu. Lidé čekající na svůj spoj do práce, korzují a přešlapují kolem tramvajových ostrůvků. Kousek nad křižovatkou, kde začíná stoupat kopec k letenskému náměstí, ožívá pomalu jeden podnik. Ten podnik, který ještě před několika hodinami tepal životem. To místo, kde problikává tajemné „céčko“ nad hlavami kolemjdoucích. Místo, které bylo minulý rok hlavním terčem diskusí na facebookové Letenské partě a také mezi ostatními kavárníky. Když nahlédnete pod pokličku Cobry, dostanete se ke jménu Matěj Kočí. Ten Matěj, co pomáhal rozjíždět Cafe Neustadt do jeho největší slávy. Ten Matěj, který pumpoval novou krev do žil Vile na Štvanici, Lodi Tajemství, Bio Oku a dalším místům. Cestou do Cobry se nám hlavou honí otázky, jestli se Matěj vůbec umí zastavit? Co ho pohání stále dál? Jak vnímá úspěch? A dá se z toho všeho vystoupit?

Matěj Kočí
*1985

– provozní a realizátor několika pražských kaváren
– nadšený a profesionální epikurista
– narodil se a žije v Praze

Martin: Matěji, co znamená „Professional epicurist“? Tohle mě upoutalo, když jsem si tě trochu proklepl na Linkedinu.

Matěj: Možná něco jako nikdy vybudovaná značka. Jenom sranda. Ten příběh sahá až někam ke gymnáziu, kdy jsem si s tím spojením začal pohrávat. Epikurova zahrada je pro mě místo, kde lidé sdílí momenty přátelství, skutečnosti, vzájemnosti a zároveň to je něco jako živelné bádání a rozkošnictví, takové profesionální rozkošnictví ze života. Bohužel si to sám neumím moc dopřávat. Linkedin jsem hodně dlouho neotevřel, ale termín „professional epicurist“ používám stále jako podpis v mailu. Nemůžu se toho vlastně zbavit.

Martin: A po škole jsi se hned vrhl do kolotoče kavárenské kultury, veřejného prostoru a rozjíždění podniků? Byl jsi ve správnou dobu na správných místech nebo jsi šel štěstí naproti?

Matěj: Ono to vzniklo tak, že jsem se už od malička musel nějak snažit živit, abych měl peníze. Makal jsem už ke škole a docela rychle jsem se musel zorientovat  v tom kavárenském světě. Začátky ale byly dost tristní. Až Krásný Ztráty, to pro mě byl zásadní podnik ohledně nějaké party lidí. Díky tehdejšímu vedení, což byl Petr Kilián a Petr Čiverný, nakonec došlo ke zpečetění toho, co jsem dlouho dobu cítil. Pořád to ale byly dvě koleje – škola a práce. Školu jsem chtěl dodělat, což se nakonec stejně nepovedlo, ale to už přišla nabídka dělat Bio Oko. Uvědomuji si, že jsem měl vždy štěstí na lidi v tomhle podnikání, ať už na ty nade mnou, nebo pode mnou. Vlastně, když nad tím přemýšlím, měl jsem hodně štěstí také na místa. Dělat kino, to je něco opravdu nádherného, mám na to neskutečné zážitky. To samé divadelní bar na bývalém remorkéru, opět geniální zážitek. Rozhodně nechci tvrdit, že jsem nějaký dříč. To by měli posoudit jiní. Velkou roli hrály přibývající zkušenosti a také důvěra, kterou jsem dostával od lidí. Velké díky patří klukům z Aerofilms a také Denisovi, s kterým jsem před několika lety založil „eseróčko“ Alotrium, pod kterým se staráme například o bar ve Vile Štvanice.

Martin: Umíš dotahovat věci do konce?

Matěj: Já byl dřív hrozně roztěkaný. Byl jsem schopný dělat třeba čtyři věci najednou. Tohle je asi moje slabší stránka. Pokud se ale bavíme o gastronomii a pohostinství, tam vlastně není nikdy hotovo.

Martin: Říkal jsi, že máš štěstí na lidi. Přijde mi, že někteří s tebou kráčí už hodně dlouho. Jsi tak dobrý vůdce nebo jsou oni tak skvělí přátelé? Jak to vnímáš?

Matěj: Když to vezmu trochu jinak, tak ti, co jsou momentálně v Cobře, to jsou oni. To všechno je díky nim. Oni jsou výjimeční. Já dokonce věřím, že většina lidí z týmu je tu hlavně kvůli jiným věcem než jsou prachy. Jde jim o přidanou hodnotou. Jasně, peníze jsou důležitý, ale jestli si někdo myslí, že v kavárenství přijde k nějakému zázračnému výdělku, nevím jakým pohledem se na to dívá.

Martin: Říkáš, že Cobru tvoří hlavně tenhle tým. Předpokládám, že spolu neustále něco nového vymýšlíte.

Matěj: Jak jsem říkal, tady se člověk nemůže zastavit a říct, že je hotovo. Vlastně jsme otevřeli nedávno a až teď se prokousávám k tomu, dát podniku větší vizi, hodit to na papír. Otázka je, odkud s nápady začít. Obsahy, přesahy. Všichni doslova hoříme hlavně po té gastronomii. Další otázkou je sociální rozměr ve smyslu toho, co všechno může Cobra lidem přinášet. Důležité je taky to, jak si navzájem pomáháme. Když třeba někomu dojdou kotoučky do tiskárny a tak. Je to velká synergie. Dřív jsem chodil do domova seniorů, tak jsem chtěl, aby byla Cobra bezbariérová, ale to se úplně nepodařilo. Pár vozíčkářů sem jezdí a mě vždycky mrzí, že tohle není hotové. To je zrovna jedna z vizí, kterou si  určitě přeji dotáhnout. Častější hraní včetně toho brunchového, letní meníčka a nebo možnost stáčet svůj vlastní alkohol. Takhle bych mohl pokračovat. A zároveň mě těší, jak tomu lidi z venku fandí. Víš co, můžeme se jít podívat na dvorek, tam máme taky plány, stejně jako v zadních prostorách…

Martin: Tady na dvorku je super klid (až na pilu, kterou se zrovna řežou trámky na police). Jak to ale funguje před barem na ulici večer po desáté? Mluvil jsi o synergii, co tedy běžní letenští občané? Jak to berou, že začalo být na Miladě více rušno?

Matěj: Jasně, jsem si toho vědom. Lidi chodí kouřit ven. Uvidíme, co se stane s novým zákonem, až bude zákaz kouření platit i na kuřácké podniky v okolí. Lidi jsou ale s tolerancí úplně super, někdo je víc militantní, někdo uzná, že větší hluk dělají projíždějící tramvaje, každopádně až na pár výjimek se dalo zatím s každým domluvit. Policie se jednou za čas objeví, ale jsou také v pohodě, spolupracují. Byl jsem dávat vysvětlení už i na městské části, nebo tu byla kontrola z živnostňáku. Všichni byli ale skvělí.

Martin: Jak vás vůbec vnímá konkurence? Špitají si něco vrabci na střeše?

Matěj: Ke mně se toho moc nedostává. Vážím si třeba přátelství s Letkou, se kterou jsme vyměnili pár dodavatelů. Občas nám dokonce volají, jestli nemáme volný stůl, že mají uzavřenou společnost a že by hosty poslali k nám. S Bio Oko jsme vlastně také jedna rodina. Možná se nás dost podniků bálo, ale mám pocit, že se pěkně doplňujeme.

Martin: Dost lidí kolem mě z Letné řešilo otázku, jestli bude Cobra místem, kde se potkávají místní. Jak to vidíš? Stahuje se sem spíš sorta lidí z centra společně s turisty nebo tu potkáváš známe tváře z okolích bloků?

Matěj: Jasně, vím jak to myslíš. Jeden z milých případů je to, že třeba lidi z bývalé Wakaty, kde jsem mimochodem taky dělal, jsou zrovna ti lokálové, na které je Cobra už moc. Jsou to ale neskutečně zásadní lidé pro místní scénu a zrovna v pátek se povedlo, že tady u nás hráli. Neuvěřitelně mě to potěšilo. Jinak je to těžké komentovat, máme spoustu štamgastů, kteří jsou rozmanití, mladí lidé ze škol až po starší ročníky. To místo je úplně jiné přes den anebo večer. Já si rodinné atmosféry docela všímám, jen třeba v pátek v noci, když je tu hrozně nabito, se tu cítím vlastně docela sám. Postávám a dívám se na ty cizí davy.

Martin: Jak to máš ty sám? Když máš volno, snažíš se být společenský nebo raději unikáš někam do klidu od hluku barů?

Matěj: Prokletí volné pracovní doby. Snažím si dost dávat home office, když je toho hodně, vnímám že toho tak udělám víc, soustředím se. Ale teď konečně po tom roce a půl rozjíždění Cobry vnímám, že přichází klid. Snažím se rozkoukat, uvědomit si, kdo jsem, posunout se dál. Často se stane, že třeba o půlnoci sednu do auta a jedu někam 100 km za kamarádem na chalupu a odpoledne se zase vracím. Pár hodin v přírodě. A pak je zase chuť, dát si štaci po pražských kavárnách nebo absolovovat pravidelné nedělní obědy v Mr. HotDog.

Martin: Naučilo tě dosavadní fungování nějaké speciální efektivitě práce? Máš na to nějakou magickou radu?

Matěj: Tak deset let už se na to snažím přijít. Pro mě je to zásadní téma, na které ale nemám stále vyrobený správný model. Dělám toho kolikrát zbytečně moc najednou, neumím moc odpočívat. Načetl jsem i spoustu různých knih, jak být efektivní, ale nevím, tohle řemeslo je prostě o aktuálních prioritách. Asi nejdůležitější je, se systematicky naučit vracet k těm dlouhodobým věcem. Mezi ně patří i osobní rovina, vídat se víc se sourozenci, babičkou, rodinou.

Martin: Sáhl jsi si někdy i na svoje vlastní dno?

Matěj: Rozhodně. Kvůli Cobře jsem i brečel a zažil pocity totální nasranosti. Dno je dotek něčeho, co je zároveň i odrazem. Každá situace je specifická, ale myslím, že jsem se za ty roky naučil hodně věcí ustát. Problém je, nestat se „splachovacím“. U všeho bys měl být vědomě přítomný. A co je další zásadní věc, naučit se odosobnit a umět říkat ne. Zajímavá zkušenost třeba byla, přijít do plného sálu lidí a vysvětlit, že se něco podělalo na promítačce. A spousta dalších takových fuck-upů. Čím projdeš, to tě nezabije, ale naopak posílí.

Martin: Přemýšlel jsi, že bys třeba za pár let někam odjel, třeba někam na venkov? Oprostit se.

Matěj: V jednu chvíli jsem nad tím přemýšlel docela intenzivně. Bývalá přítelkyně měla přesně tuhle vizi. Já o sobě ale vím, že jsem vysloveně městský typ, i když v tu chvíli to pro mě bylo docela silné téma. Má pro mě velkékouzlo zjišťovat, čím vším a kde se dá živit. Teď jsem ale moc rád za to, kde jsem a co dělám.

Martin: Jak vnímáš Letnou? Bydlíš tu a kousek od bytu máš Cobru. Chybí ti tu něco nebo je něčeho už moc? Skládá Letná kompletní mozaiku pro  život kreativního člověka?

Matěj: Já jsem v tomhle ohledu asi dost nenáročný člověk. Třeba Milada, to je pro mě úžasná ulice, kterou vnímám jako malou vesnici. Všechny ty malé krámky, domácí potřeby, potřebuješ malé šroubky, něco přilepit a máš to hned vedle. A přidaná hodnota je i ta, že po pár návštěvách si tě tam už pamatují. Kolem Letné je jen moc řečí, zdá se mi. Že je to ta nadupaná čtvrť, hype všude kolem. Na mě působí stále stejně jako před lety. A je fakt, že mi tu asi nic nechybí.

rozhovor: Martin Kuška
překlad: Sára Tomovič
foto: Eva Šafránková

Simona Brožová rozhovor:

Simona Brožová

“Dobrý den Simono, potkala jsem Vás v Doxu. Bylo to v poslední den výstavy Plakát v souboji ideologií 1914-2014. Read More

18. 11. 2015, rozhovor

Janek Růžička rozhovor:

Janek Růžička

Když jsem chtěla udělat rozhovor s Jankem, dal si jednu podmínku. Rozhovor uděláme za chůze. Read More

19. 11. 2015, rozhovor

Oldřich Sic Jr. rozhovor:

Oldřich Sic Jr.

Realizace věcí umí drhnout, když se vám hlavou honí 1000 dalších záležitostí, co je potřeba zvládnout. Read More

19. 11. 2015, rozhovor