Lorenzo Cross

Lorenzo Cross

27. 05. 2017, rozhovor


Jedna životní křižovatka byla pro Lorenza osudová. Tenkrát ho kamarád zatáhl do sklepa jedné opuštěné holešovické budovy, kde ve dne fungovala klasická tiskárna a v noci se odehrávaly drsné punkové večírky. Ta budova stála na křižovatce, zřejmě proto název Cross Club. Dnes rušné místo, kde to žije každý den od ráda do noci. Celodenní street food markety, odpolední dj sessions z tribuny, večerní letní kino nebo koncerty vážné hudby pod širým nebem oživují pravidelně plácek před klubem. Cross jako industriální kuriozita přitahuje pomalu i ty místní, které to sem dříve moc nelákalo, a funguje jako magnet na cizince, které sem táhne nespočet doporučení. A protože je Lorenzo srostlý s klubem tělem i duší, sám tu dokonce žije, povyprávěl nám příběh nejen klubu, ale také ten svůj.

LORENZO CROSS

*1982

– vlastním jménem Tomáš Zdeněk
– pochází z Prahy
– jedna z klíčových postav CrossClubu
– vypracoval se od vyhazovače a zvukaře až na programového ředitele

Ty jsi tak trochu tajemná postava teto scény, myslím, že hodně lidí zná jméno Lorenzo Cross, ale málokdo tuší, jak vypadáš nebo kdo vlastně jsi.

No tak to víš, s touhle vizáží jako. (smích) Mám to tak hozený, nesnažím se vystupovat jako osobnost, Cross beru jako kolektivní věc. Pracuje tu dost lidí na to, abych se na tom honil jen já. A je pravda, že jsem nikdy nevyhledával, abych se někde ukazoval. Dokonce si pamatuju, že jsem byl jednou převzít nějakou drum´n´bass cenu a nedošel jsem ani na pódium. Pak jsem to párkrát už zvládl. Jednou jsem třeba někomu křtil desku, přišel jsem na pódium, celý jsem to odkřtil, a ještě v té euforii ze svého výkonu jsem se dozvěděl, že jsem celou dobu stál zády k publiku. Dnes už tu máme naštěstí profesionálního speakera, Petra Metelku, našeho zvukaře a technického ředitele, jeho projev je o dost lepší, řekl bych.

Kolik let už CrossClub vlastně funguje?

Bude to už patnáct, šestnáct let.

Existuje nějaké přesné datum založení?

To právě nemáme, ani neslavíme narozky. Párkrát jsem přemýšlel, že by bylo fajn si nějakej ten mrtvej měsíc oživit třeba oslavou, ale nakonec jsme to nedokázali vymyslet, každej hází úplně jiný datumy.

Na samotném začátku to byl asi velkej punk? Na co ty sám rad vzpomínáš?

Všechno to začalo regulérní tiskárnou, kterou tu založil Fanda alias František Sádra. Ve sklepě byl vyklizenej prostor, kam začal zvát různý lidi a taky dělal všechny tyhle dekorace. On byl u úplnýho zrodu. Já nastoupil tak nějak postupně, někdo mě sem tenkrát náhodou zatáhl, že zajímavej prostor, a zamiloval jsem se do toho. No a pak to pokračovalo přes nějaký brigády nebo různý manuální práce, třeba jako zvukař nebo vyhazovač.

A která ta práce tě bavila nejvíc? U které jsi zůstal nejdéle?

No tak co nejdřív jsem se samozřejmě jako správnej cigoš vzdal tý manuální a snažil jsem se dostat k diáři. Já nejsem moc šikovnej, takže po tom, co jsem utavil nějaký vrtáky a tak, jsem byl raději převelen. Mě baví práce s lidma, to myslím, že mi docela jde, teď už po letech. Dělal jsem i grafiku, když potřebujeme něco narychlo, tak dělám i teď trochu, ale už spíš zachraňuju, nehrnu se do toho.

Pokud vím, podílelo se na tvorbě prostoru více lidí. Najde se tu věc, kterou jsi stvořil ty sám a připomínala by ti ty začátky?

To ani ne, já jsem možná tak zboural nějakou zeď. Ale pamatuju si, že tohle světlo v chodbě tady bylo jako jedno z prvních. My se tenkrát hrozně opili a já se prej ptal snad úplně každýho: „Už jsi viděl tohle?“ (Akorát procházíme chodbou s magickými světýlky a pokračuje další příběh, jak tenkrát výhodně nakoupili odšťavňovače na citrony, z kterých světýlka jsou.)

Na začátku to byl zřejmě hodně divokej nezkolaudovanej klubík. Jak to šlo pak dál?

Dělali jsme tady třeba první výstavu obrazů, taky nějaký promítání filmu, ale to bylo spíš takový spontánní, ta výstava byla, že jsme si dali fakt nějakou práci s instalací. Pak jsme začali přemlouvat kapely, aby tady hrály. Museli jsme kvůli tomu udělat předkapelu z vlastních lidí, jmenovali jsme se Ozalit, to bylo podle nějakýho stroje, co tady byl. Neměli jsme tenkrát pořádnou techniku ani zvukaře. Ale mně na tom dost záleželo. Nejdřív byl problém sem dostávat špatný kapely, pak ty dobrý kapely, a pak zahraniční kapely. To byly 3 velký skoky, pak teprve následovaly velký hosti samozřejmě.

Jak vás přijímalo okolí? Jak tenkrát vypadaly Holešovice?

Byl to opuštěnej barák, kde byla nejdřív tiskárna, pak autoškola. Ten barák byl v dezolátním stavu po komunismu, než to dostal konečně majitel. Vlastně celý Holešovice byly hodně vybydlený a plný proluk, byla tady jedině Mecca, ta byla před náma. Pak ožila Letná, nastěhovalo se tam dost expats, protože to byla levná lokalita. Pak ty povodně, něco vyplavily, pak zapůsobila krize a zastavila spoustu velkejch developerskejch projektů. Vlastně jsme byli jedni z prvních, kdo tady začal něco dělat.

Zpět ke klubu, ten vývoj šel od sklepa směrem nahoru. Jak to tady tenkrát vůbec vypadalo?

Dole byl vyklizenej sklep, nejřív jedna dvě místnosti, u zahrádky pak byla jen taková úzká čajovnička. Postupně se to rozrůstalo, probourávalo. Relativně brzy začaly fungovat dvě stage, byly naproti sobě, uprostřed byl bar, tam kde je teď ta hlavní, tak ta byla trochu menší, a tam kde jsou teď schody dolů, tam byla hlavní stage.
Kavárna se otvírala sedm let nazpět, někdy před krizí, to byl velkej krok dopředu.
Divadlo na půdě se rozjelo taky nějak podobně, normálně byly divadla i čtení na stage, to jsme tlačili uz od začátku. Muselo to být něco jednoduššího, aby se scéna dala připravit a hned zas zbourat. Začínali jsme tenkrát s Lídou Toybox a hrou Bouře od Shakespeara. Ten kocept byl postavenej tak, že hrálo deset herců a hra byla pro osm diváků. Vysypali jsme do toho dost peněz, ale stálo to za to, bylo to hodně silný představení. Od té doby ta půda kontinuálně jede.
Letos jsme jako dramaturga vzali Petra Dlouhého alias Malého Péťu, ten se hodně soustředí na mladý lidi, třeba z DAMU, ale i zahraniční a undergroundové formáty. Na začátku jsme dělali třeba dvě až tři představení za sezónu, občas nějaký festivaly. Teď tam Peťa v měsíci dává už i deset až patnáct představení.

Zmiňoval jsi, že jsi byl tenkrát součástí té předkapely, kde jsi hrál na basu, lákalo tě třeba i divadlo?

Zapojil jsem se teď. Když se tam hrál Valden, dělal jsem si pořád z kluků srandu, kdy už mi připraví nějakou roli, a oni to samozřejmě hecli a nacpali mě na derniéru. Takže jsem to tam odstál a hrozně jsem se celou dobu styděl. Jak fakt nesnáším veřejný vystupování, ale bral jsem to jako vlastní zkoušku.

Časem jsi se dostal k dramaturgii? Podle čeho vybíráš?

Já vlastně dneska už spíš dozoruju, a skládám, samozřejmě se pořád zapojuju do těch akcí týdnu, ale ty víkendový už děláme často s našima sub-orginizátorama, který jsme si vybrali a vlastně jim necháváme prostor, jsou totiž nejlepší v těch žánrech.

Sama jsem za Prague-Up zažila, že jsi v těchto věcech hodně otevřený.

Mě hodně pomáhá, že máme vybudovanou stabilní základnu, že zvládneme spoustu krizových situací. A přesně v tomhle momentě si pak můžu dovolit být dost otevřenej, protože já už hned vidím ty rizika, který můžou nastat, ale zároveň vím, že my je společně v pohodě zvládnem. Jinak my pracujeme s lidma, kterým věříme, v podstatě sem nepouštíme moc promotéry businessmany, naopak srdcaře. Dáváme prostor lidem, co tím žijou. Samozřejmě stane se, že akce, co se tu dějou poprvý, třeba nevyjdou úplně podle představ, ale zas bez tý možnosti experimentovat se nedostáváš dopředu, přece jen jsme dost malej prostor na to, abychom dělali jen hotový věci a opakovali je pořád dokola, to jsme vlastně nikdy nechtěli. Myslím, že se nám daří být u zrodu věcí a to je ta cesta.

Spolupracuje Cross Club občas i s dalšími kluby nebo si jedete jen to svoje?

Spíš jsme se naučili, že je lepší fungovat nezávisle. Ty spolupráce jsou náročný, a ty lidi to mají většinou jinak, hledat s nimi konsensus je těžký, ono je těžký hledat konsensus tady s padesáti lidmi. Raději spolupracujeme na bázi myšlenky, dělali jsme třeba výzvu proti xenofobii a rasismu, jak byl útok na Kliniku a pak na Klubovnu v Dejvicích. Podepsalo to asi padesát klubů po celý republice. Byla to fajn iniciativa, chtěli jsme, aby zazněl nějakej razantní postoj, ale určitě nemáme chuť nějak to rozvíjet až do politiky.

Jste si s Klinikou hodně blízko?

S Klinikou si zas tak blízko nejsme, my jim samozřejmě fandíme, oni jsou ale radikálnější než my. Přirovnal bych to k tomu, že my jsme husité a oni adamité. Ale jinak se podporujeme na různých beneficích, na jejich demoškách jsem potkal spoustu lidí odsud.

Byl jsi u celého vývoje Crossu, prozradíš, co pomohlo k úspěchu? Věříš na osud?

Myslím, že tvrdá práce k úspěchu určitě vždycky vede, ale ty velký věci se dějou tak trochu nezávisle na tom všem. Když se zpětně ohlédnu, vidím v tom prostoru obrovskej zázrak, že se to dostalo až sem. Moje rada je, že člověk se má obklopit lepšími lidmi než je on sám, a dělat věci, za který se nemusí stydět a baví ho. Když okolo sebe vytvoříš dobrej tým, dokážeš cokoliv.
On ten vývoj samozřejmě procházel určitýma skokama. Ty ještě nejseš připravenej bejt nahoře, ale už ani nemůžeš zůstat tam, kde jsi, protože už ti to přetejká přes hlavu. Tyhle období, kdy začala hrát kapela, začala kavárna, založili jsme občanský sdružení, to byly takový kreativnější kroky. K tomu patří i další transformace. Začínali jsme s pár kámošema, který tady třeba vydrželi deset let makat, ale pak už to prostě v tomhle módu nešlo udržet. A ty lidi buď jdou s tebou nebo ne. Takže ty prostě investuješ do budoucnosti a pak čekáš, jestli vlastně přetečeš přes ten jeden schod.

Přišel nějaký moment, kdy jste měli chuť to vdát?

Určitě, hodněkrát v historii jsme bojovali s úřady, s kolaudacemi, EET byl teď docela šok. Když umřel majitel domu a zdědil to jeho syn, byl to taky takovej moment, kdy jsme nevěděli, co bude.

A co ty? Měl jsi někdy chuť to zabalit?

Určitě jsem nějaký takový momenty zažil, hlavně na začátku, když jsem tady pracoval víceméně jako dobrovolník. Ale v tuhle chvíli ten klub nabízí tolik možností, že není problém si vymyslet jakýkoliv projekt. Já jsem teď určitě spokojenej, mám tu práci hodně rád, trávím tu hodně času se super lidma.

Ty tady vlastně žiješ? Jak si organizuješ čas?

Ráno vstávám někdy v půl sedmý, někdy v devět, někdy prospím den, začnu pracovat, pak si dám nějakou pauzu. Občas je potřeba, abych tady byl dlouho do noci, nemám asi žádnej klasickej den, podřizuju to potřebám klubu, svých vlastních a kolegů. Pak večer buď vypnu nebo se zastavím ještě na koncert pozdravit, občas si to ještě pořád i užiju. Moje představa byla, že se třeba budu chodit vzdělávat na přednášky, když tady začínaly, ale pak člověk zjistí, že to vůbec nestíhá.

Co běžné nástrahy bydlení v klubu? Daří se ti vypnout?

Bylo samozřejmě období, který bylo divočejší, ale já jsem vlastně nikdy nebyl takovej, že bych jel velkou párty, mě to nikdy tolik nebavilo. Mě v podstatě bavila ta práce tolik, že jsem se upnul víc k ní, a pak mě ty další věci spíš překážely. Co se týká volna, většinou si zařídím aspoň jeden den v týdnu volno, třeba neděle a pondělí mívám lehčí. Nezapomínám na výlety a dovolenou.

Chodíš taky někam mimo Cross, když tu máš všechno?

Mám oblíbený snídaňový podniky tady v okolí, ale chodím rád i do centra, jinak večer třeba na koncerty, to už se dostanu málokdy. A vytáhnout někam na mejdan, to už jako fakt výjimečně, možná jednou za půl roku. Raději se jedu podívat na fesťáky nebo někam úplně mimo kluby a mejdany.

Konečne se dostáváme k vašemu festivalu, který se blíží. Povíš nám k němu více?

Festival se koná o víkendu 9.–11.června kousek za Jihlavou, to místo se jmenuje Meziříčko u Jihlavy, je to rekreační středisko kousek od D1. Cross tam vypraví dva autobusy, bude fungovat i kyvadlovka z těch větších měst kolem jako Jihlava, Ždár, Třebíč, kam se dá dojet vlakem nebo autobusem. Chtěli jsme tentokrát vyzkoušet přírodu. Pojali jsme to jako kolonii na měsíci, protože nechceme dělat něco jako tábor, kterým to tam trochu smrdí. Bude to komfortnější než vloni, 6 stagí zůstavá. Kluci z bývalýho Kinocirkus (FotonX) se postarají o instalace, plus tam bude bohatej doprovodnej program. Vynechali jsme veškerý kompromisy, na který jsme předtím přistoupili, protože jsme ten festival spolupořádali s více crew. Letos to chceme udělat co nejčistěji, nemáme tam ani žádný sponzory.

A kdybys měl zavzpomínat na minulý rok, jak to vidíš s odstupem? Proč jste nezopakovali důl Libušín?

Ono to bylo super, takový industriální místo, ale bylo to nevyzpytatelně nebezpečný. Pracovali jsme tam asi měsíc před samotným festivalem, vyklízelo se, omlacovalo se, uvolňovaly se nějaký prostory, ale v ten den jsem měl vlastně pořád pocit, ze se může něco stát. Původně tam byla tepelná elektrárna a je tam pořád hodně prachu, trpěli tím jak lidi tak technika.

Říkal jsi, že rád jezdíš po festivalech. Čerpáš rád inspiraci v zahraničí?

Spolupracujeme docela dlouho už s Dimensions nebo s Outlookem, děláme jim tady warm-upy a ty festivaly se nám moc líbí. Loni jsme byli ve Španělsku na Rototom reggae festivalu, tam fungoval popvý Cross bar a stage v zahraničí. Do budoucna bysme chtěli rozjet více takových projektů, máme chuť něco vyexportovat. A myslím, že se nám to i povedlo.

Nedávno ses vrátil z Indie. Přivezl sis nějaký zajímavý zážitek?

Povedlo se nám díky fundrisingu Niny Špitálníkové udělat takovou malou šňůru s Vibronics z Anglie, a pak jsem si to tam prodloužil na dovolenou. Když jsem Indii opouštěl, poprvé jsem si řekl, že cítím, že jsem součásti lidstva. Vždy jsem to samozřejmě věděl, ale poprvé tak silně cítil. Asi to bylo tím, jak je tam všechno zhuštěný, hodně náboženství pohromadě, velký kontrasty mezi bídou a bohatstvím, mezi panenskou přírodou a znečištěním. Jinak dobře se mi po planetě cestuje na místa, kde se dobře vaří, a pro vegetariány je tahle země královská.

Všimla jsem, že máte v Crossu nové menu, hummus na různé způsoby, neplánujete zařadit i nějakou indickou specialitu?

No to je právě to, když ochutnáš jídlo v Indii, je to nedosažitelný. Všechno je postavený na čerstvých bylinkách, máš tam milion druhů luštěnin a každý typ chutná úplně jinak. Takhle skvěle to sem těžko dostaneš. Každopádně za to super jídlo tady může náš nový šéfkuchař Hugo Hromas.

Ty máš vůbec rád exotické země?

Jo, rád vzpomínám na Írán, ten mě hodně překvapil, všechno je tam levný, lidi hodně srdečný, je tam bezpečno, trochu to připomíná Čechy v 80. letech. Skvělý je, jak všichni nadávaj na ten režim v těch kavárnách. Ne sice nějak otevřeně, ale když se třeba zeptáš, jak se dostaneš na Chomejnovo náměstí, řeknou ti, že to je Náměstí čtyř ročních období, že Chomejn žádný náměstí nepostavil a ať už tomu tak neříkáš. Tak to je hezký.

Máš nějaká tajná přání, plány do budoucna?

Ja mám vždycky v hlavě spoustu projektů, jen čekám, až se na ně pomyslně uvaří voda. A jestli to bude přímo spojený s klubem Crossem nebo ne, to asi nechám na bozích. Budu rád, pokud ano. Jeden z těch projektů se odehrává na moři, protože můj dětskej sen je obeplout planetu, ale uvidím, asi záleží, jestli seženu dost lidí se stejným zápalem pro tak bláznivej nápad.

rozhovor: Eva Šafránková
překlad: Sára Tomovič
foto: Eva Šafránková

Simona Brožová rozhovor:

Simona Brožová

“Dobrý den Simono, potkala jsem Vás v Doxu. Bylo to v poslední den výstavy Plakát v souboji ideologií 1914-2014. Read More

18. 11. 2015, rozhovor

Janek Růžička rozhovor:

Janek Růžička

Když jsem chtěla udělat rozhovor s Jankem, dal si jednu podmínku. Rozhovor uděláme za chůze. Read More

19. 11. 2015, rozhovor

Oldřich Sic Jr. rozhovor:

Oldřich Sic Jr.

Realizace věcí umí drhnout, když se vám hlavou honí 1000 dalších záležitostí, co je potřeba zvládnout. Read More

19. 11. 2015, rozhovor