Kristýna Holubová

Kristýna Holubová

13. 10. 2017, rozhovor


Některé skvělé nápady přicházejí neočekávaně, třeba po několikadenním večírku.

Plujete si svým životem a občas vám shoda náhod postaví do cesty někoho inspirativního. Může proběhnout jen obyčejný small talk a nebo se necháte naplno pohltit a tomu člověku se prostě otevřete a necháte ho vstoupit. Čím více se naučíte otevírat náruč možností a příležitostí, tím se váš život bude stávat jedním velkým projektem, do jehož mozaiky někdo vsazuje kostičky s nadšením a na správná místa a někdo tak nějak náhodně, bez většího smyslu.

O tom by mohla vyprávět Kristýna, která už má za sebou velkou řadu zajímavých setkání a opravdu pestrou, onu pomyslnou mozaiku. Podařilo se jí rozjet spoustu nejrůznějších a zajímavých projektů, z nichž nejvýraznějším a nejaktuálnějším je co-workingové centrum Světě Hub na Vinohradech, kde jsme se potkali. Vyprávění proběhlo u stolku, který jsme vytáhli na nerovný chodníček Slovenské ulice za svitu sluníčka, abychom tak nasáli uvolněnou a kreativní atmosféru zdejšího místa.

KRISTÝNA HOLUBOVÁ

*1985, pochází z Komárova

– vystudovala kulturologii na UK

– rozjela Restaurant Day
– spoluzaložila a spoluvede co-workingový prostor Svět Hub
– tvoří polovinu hudebního dua Urxins
– podílí se na PR a fundraisingu pro další projekty

Kristýno, všiml jsem si, že pocházíš ze stejného města jako já – z Hořovic. Vracíš se ještě někdy do své domoviny?

Jednou za měsíc se vracím, ale spíš do Komárova. Do Hořovic už nemáš důvod. Klub Labe, kam jsme se dřív těšili za jedinou dobrou muzikou v okolí skomírá. Vracím se hlavně do lesů a úplně chápu, proč odtamtud mladí lidé zdrhají. To protože tam není co dělat. Když nemáš rád ani les, tak co tam budeš dělat. Líbí se mi ale, že se tam lidé v našem věku zase pomalu vracejí. Zrovna v Komárově bude divadelní festival a je vyprodaný. Je vidět, že lidé na maloměstě chtějí kulturní akce, jen je nikdo nedělá. Chvilku jsem koketovala i s myšlenkou, že bych dělala věci z Prahy i tam.

Už takhle mi přišlo, že toho děláš strašně moc. Dá se všechno dělat na 100 %?

To nejde! Až si potom říkám, že tím někdy trpí ostatní aktivity. Jsem teď spíš ve fázi, kdy se snažím ořezat nějaké činnosti a jít více do hloubky.

Byla jsi vždycky takhle nadšená pro spolupráci se zajímavými projekty?

Já jsem nebyla nikdy moc vyhraněná, kvůli tomu jsem šla i na obor, co už dneska neexistuje – kulturologie. Bylo to super, protože člověk si musel tak trochu sám najít, co by chtěl dělat a nebyl pouze formován samotným oborem. A to mi vždycky fungovalo, najít si sama, co bych chtěla dělat, co mě umí zaujmout. Při škole jsem rozjížděla věci spojené s Restaurant Day. Než tu začala vznikat bistra, tak jsme začali dělat brunche ve Veletržním paláci. Takovou sobotní akci, kde se najíš a bude tam někdo djjovat. V té době nebylo kam jít o víkendu na brunch. Viděli jsme v Berlíně a Londýně, jak to funguje, že se v pátek vykalíš a v sobotu máš s kámošema ještě kam jít, vyměnit si dojmy, co se na akci stalo, kdo s kým a co.

A jak se tedy dostalo na Restaurant Day?

O tomhle projektu jsem se dozvěděla na výletě v Budapešti. Přišlo mi to jako logický krok, po všech těch brunch akcích, protože tady pomalu začínala vznikat bistra. Už jsem nechtěla sama vařit, ale spíš podněcovat druhé ve smyslu: „Přestaňte snít o tom, jak si otevřete bistro, a prostě si to pojďte zkusit!“ Někteří to využili, nakoplo je to k tomu, že je to dodnes jejich obživa.

Můžeš k samotné myšlence Restaurant Day říct něco víc?

Tahle myšlenka vznikla v Helsinkách, kde to mají přibližně podobně složité s legislativou jako u nás, když si chceš založit nějaký gastro podnik. Ale přišli na to, že se to netýká jednodenních akcí a na to konto rozjeli projekt pop-up restaurací, kde si to každý může vyzkoušet. A taková punková akce nakonec zvýšila turismus! Začala jsem si říkat, že by bylo super, kdyby se tohle povedlo v Praze. A povedlo! Praha se jeden rok dostala na sedmé místo, co do počtu jednodenních restaurací. Ale není jich u nás tolik venku, ve veřejném prostoru…

Jak je tedy těžké uspořádat tohle právě ve veřejném prostoru?

Je to právě těžké, pokud jde o gastro a nejsi profesionál. Ale jinak se dá o zábor požádat celkem lehce, jen člověk musí vytrvat…

Měla jsi někdy pocit, že by tomu nějaká část Prahy byla více či méně nakloněná?

Myslím, že na sedmičce, na šestce, kde už nějakou dobu dělají sousedské dvorky, tam už to mají jednodušší. Nevím, kam to půjde dál. Nejsem moc ten udržovač. Dřív jsem tomu dělala promo, ale dnes si to každý dělá už pomalu sám. Snažila jsem se to už tak trochu předat, ale ne každý ví, jak to dobře komunikovat.

Když to shrnu od počátku, vzniklo tohle z těch pomejdanových nápadů?

To nevím, ale původní brunche, to bylo vážně tak, že jsme si s kámošem po akcích, kde jsme djjovali, říkali, že jsme nějací vyčerpaní a že je čas udělat jakýsi večírek za dne. Takhle vznikly brunche, které se přehouply v Restaurant Day.

K djjingu jsem toho moc nenašel! (Eva se zapojuje, že dohledala dvě hodně stará videa na Youtube)

No, my jsme si nikdy nechtěli moc říkat Djs. Ono to vzniklo tak, že odjížděl kamarád, který hrál v klubu Blind Eye na Žižkově. My jsme tam hodně chodili, býval to takový náš obývák. Ptal se pořád, kdo vezme jeho čtvrtky a že bych měla začít hrát. Tak jsme vzali čtvrtky a začali převážně pro expaty hrát různé indie. Skoro vždy se tam něco podělalo – nešla bedna, politý mix a nakonec z toho vyšel spíš noise! My to tak brali spíš formou pouštění. Vytvořili jsme fiktivní kapelu a chvilku nám to i věřili. Začali nás různě bookovat, třeba na festival Mezipatra, kde jsme se stali rezidenty. Bylo to vždycky spíš o selekci a o show – házet glitry po lidech a tak. Hlavně aby šlo tančit a nebylo to jen pro pár fajnšmekrů.

A jak se to má dnes?

Dnes už hrajeme jen občas. Zůstali jsme s festivalem Mezipatra. S Damianem, se kterým hrajeme, jsme si vzali kdysi na starost celkovou dramaturgii večírků a Damian pak produkci diskuzí. Na začátku jsme byli Urxin Sisters, teď už jen Urxins. To podle Urxovy ulice na Karlíně, kde jsme bydleli, ještě když tam nikde nic nebylo.

Takže se naplňuje, jak jsem zprvu říkal, že toho děláš strašně moc. Jaké byly začátky, když ještě nebylo moc kontaktů? Vnitřní nadšení?

Já si myslím, že hodně lidí potkáš právě na těch večírcích. Ono to tak opravdu funguje. Hodně lidí potkáš v různých situacích a je otázka, co s tím potom uděláš, jestli to využiješ, nebo zůstaneš jen u paření a kalení. Jaké projekty máš třeba jinak na mysli?

Všiml jsem si třeba platformy pro designéry a návrháře nebo spolupráce s Ondřejem Kobzou…

Ano, platforma ArtBe, na té jsem pracovala. Byl to pokus o výběrový web českých návrhářů a designérů. Šlo o social a dramaturgii. S Ondřejem Kobzou souvisejí netypické akce – tak trochu výzvy, jako jsou Piána na ulici, nebo když máš udělat tango na Malostranském náměstí. Přes takové aktivity se vždy dostaneš k něčemu novému a chceš to rozvíjet dál. Vše tak nějak přirozeně přichází, nehledám s nutností. Asi jsem pro to nějak vnitřně nastavená a už se neviním třeba za to, že nejedu skvěle placenou agenturní kariéru.

Tím se dostáváme tady ke co-worku…

Ten vlastně vznikl, když jsem dělala Piána na ulici. Neměla jsem moc odkud pracovat a k tomu byly další různé aktivity. Takže jsem začala mluvit o prostoru, který se uvolňoval a kde by mohl vzniknout cowork. Shodou náhod jsem pak potkala Pavla, bez kterého by Svět Hub neexistoval. To on sehnal investora a tohle místo se právě uvolnilo. Šli jsme do toho a byla to super zkušenost. A stále je.

Nějaké co-worky u nás mi přijdou moc byznysové, ale to tady zrovna moc neplatí, viď?

Ze začátku často lidé říkali, že to na ně právě není moc byznys, ale nakonec odcházeli moc spokojeni. Právě se mi líbí, jak se tady míchá řekněme nezisk a korporát. Převážně, když jsou tady akce, na kterých se cítí dobře ti i ti. My jsme to jednoduše udělali pro sebe, aby se tu dobře pracovalo hlavně nám. Víš, že tady nejsou uzavření lidé, co potřebují super ticho a nebo networking každou vteřinu. Už vědí, kdy chtějí pracovat a kdy se bavit. Chceme být profesionální, ale naším způsobem.

Eva: Takže ty nejenom sama hledáš, kdo by ty prostory využil a udělal zajímavý program, ale třeba se ti dnes ozývají zájemci sami?

Jo, lidé se ozývají. I program sami vymýšlejí. Program v naší režii, to jsou možná dvě akce, které tu děláme už rok. První je Swap (od anglického slova vyměnit). Přineseš věci, které máš doma navíc, necháš je tu a vezmeš si, co sám potřebuješ. Na Swap sem chodí už třeba 200 lidí. Je to proto, aby si lidi zbytečně nekupovali nové věci. Druhá je koncepční vintage akce Man Cave, zaměřená na pány a unisex věci, které tu začala organizovat Markéta MarCat.

Tímhle prostorem sis vlastně našla středobod střetávání se se všemi lidmi, že? Jsme zase u toho propojování…

Přesně, propojování lidí v čase, ale i v prostoru. Jsme v tom věku, že už se umíme propojovat, známe tolik lidí a víme, kde kdo co může udělat. Děje se to teď skoro samo, mám někdy ten pocit. Možná kdyby člověk víc makal, tak mohl být už někde jinde a nešudlal pořád jen ty projekty. Ale jde o to, že dřív nebo jinak by člověk lidi neznal a nepoznal. Neznal by scénu, souvislosti. Takže jsem se přestala obviňovat, že jsem možná měla dřív méně kalit a víc makat.

Přijde mi, že zájem o co-working pořád roste, že se lidi z korporátů často snaží najít jinou cestu. Co si myslíš o tom, kolik je v Praze co-worků?

Asi jich je docela hodně, zrovna i v téhle naší oblasti, ale přijde mi, že když sem lidi přijdou, stráví zde hodně času, třeba rok. Že máme něco, co není jinde a naopak. Nás si pořád někdo nachází, takže to je fajn. Samo se to děje a přicházejí lidé, kteří sem zapadají. To je super, protože neumím řešit konflikty a říkat negativní věci. Jelikož se snažím dělat svoje věci, jsem od toho i tak trochu oproštěná. Ve vlastním tohle eliminuješ, než když přijdeš do cizího projektu.

Mezi jakými lidmi se sama nejraději pohybuješ? Kdo tě nejvíc inspiruje?

Večer nebo přes den (smích)? Moc mi to dnes nemyslí, po dvou týdnech v lese. Každý rok totiž jezdím na tábor jako vedoucí jedné skupiny. Vždycky si tam vytvořím takový ten perfektní svět, ze kterého se těžko vrací, ač ta témata tam nejsou nijak hluboká. Ale určitě kolem sebe potřebuji lidi, kteří jsou v pohodě, kteří nesoudí ostatní a snažím se být obklopená inspirativními lidmi, kteří mě snad nakazí. Zároveň ale potřebuješ lidi, kteří poslouchají, co říkáš a nekoukají jen přes tebe, protože jsou roztěkaní a neví co sami se sebou.

S kým ráda spolupracuješ?

Asi nejvíc sama se sebou. Ale ne, spíš čím dál častěji se ženami, které jsou aktivní a akční. Muži jsou na mě někdy moc zatíženi egem. Nikdy bych to do sebe neřekla, vždycky jsem nesnášela slepičí kolektivy! O to je příjemnější, když potkáš muže, kteří své ego zvládají.

Eva: Potkala jsi i tady v co-worku někoho nového, s kým bys rozjela něco dalšího?

Tak třeba ty Swapy s Luckou, kterou jsem tu potkala. Ale spíš jsem podněcovala lidi, kteří zde dělají, aby něco rozjeli. Že to by se sem hodilo, vymyslíme to nějak zajímavě. Vznikla třeba Man Cave akce, kde se můžeš nechat potetovat, ostříhat, koupit desky a oblečení. Spolu to tady vytváříme, já nabízím podporu, kontakty, energii.

Jak z projektů přecházíš k dalším? Jak těžké je nějaký opustit nebo předat?

Něco prostě skončí, je to časově omezeno. Je to ulehčení toho, že neřešíš, kdy to předat, kdy od toho jít. Teď jsem dělala pro Goethe institut. Jezdili jsme s gastro karavanem po regionech a konec byl v červnu. Bylo to docela náročné, dělat pro takovou instituci, ale potkala jsem další zajímavé lidi. Postupně se učím na projektech nelpět, asi teď nemám problém něco opustit, kdyby někdo přišel se zajímavým nápadem. Však těch věcí je tolik, co můžeš dělat. Co dělám, je občas na první pohled nesourodé, a těžko se to vysvětluje třeba babičkám. Jako teď – konopné tenisky, pro které dělám social!

Láká tě něco, nějaká scéna, činnost, kterou bys chtěla poznat? Něco ve smyslu posunout se zas dál…

Asi to nebude nic specifického. Bude to zase o tom, dát dohromady pár lidí a témat. Moc o tom nemůžu zatím mluvit, ještě se to neděje. Třeba tady v Houbách (přezdívka prostoru) jsem se naučila dělat kafe, ale nechci jít do hloubky, nepotřebuji být barista a umět latte art. Vlastně jsem na latte art momentálně trochu alergická, protože ti týpci se někdy berou fakt hrozně vážně! Můžu od toho jít zase dál k jiným věcem, které mě zajímají. Nepotřebuji všude nutně hledat hloubku. Asi nikdy nebudu ten člověk, který by dělal jen jedno a zasekal se tím. Jsem asi moc roztržitá a rozkročená mezi více věcmi, než abych šla v jedné věci do hloubky.

Jak je to s tvou roztržitostí? Bereš to jako věc, kterou bys měla zlepšit, nebo je to naopak to, co ti umožňuje nezaseknout se?

Vždycky jsem byla roztržitá. Už se proti tomu nesnažím bojovat, beru to jako svoji součást. Snažím se využít výhody roztržitosti. Ale jsou i světlé momenty, kdy se a umím koncentrovat. Těch okamžiků si pak víc vážím!

Tím se dostávám ještě trochu k tvé minulosti. Formovalo něco zásadně tvůj pohled? Studia, Erasmus nebo tak…

Na Erasmu jsem nebyla, ale našla jsem si přes jiný program stáž v Bruselu, v Českém centru u nejlepší šéfky Kristiny. Tam jsem získala hodně luxusní pozici, i vzhledem k tomu, že jsem neuměla francouzsky. Byla jsem vysílána bavit se s různými lidmi, provádět rezidenční hosty a tak. Pořád další nová místa, zajímaví lidé, vlámská místa a dobré akce tam. Poznala jsem to město z různých stran. Bylo to pro mě důležité období, byla jsem tam sama za sebe a vytrhla se z bubliny, kterou si utváříme. Najednou z té bubliny vypadneš a začínáš od znovu. Je to hrozně osvěžující, že tě lidi neznají a ty neznáš je. Neznáš vztahy, nemáš kontakty. Vás to někdy nesvědí, ty sítě tady? Všichni se tu známe, ale zas tu alespoň můžeš dělat všechny ty věci, co děláme…

Odjela bys klidně teď někam? Opustila v tomhle momentě Svět Hub a Prahu?

Kdyby byla příležitost, nebránila bych se. Ale zároveň by mi to i chybělo. Je fakt, že když jsi někde dlouho, moc to tam znáš a začneš věci přehlížet. Pak už nevidíš nějaké běžné maličkosti a jsi v tom moc pohlcený. Je to zdravé i pro projekt samotný, odstoupit od něj jednou za čas a restartovat. Potom si víc uvědomíš, jak je všechno tohle skvělé, to co děláme, protože jinde pořád řeší, jaká je kolegyně kráva, co šéf a tohle celé dny dokola. A to my nemusíme, ten svět si tu utváříme sami a není na koho svalovat chyby.

_

Venku nás chvíli oslňovalo slunce, najednou nad střechami zastavily mraky a zase naopak. Přišel čas, přesunout se dovnitř, do Světu Hub, a při exkurzi prostoru si dále povídat o všem tom propojování a setkávání, které zrovna tohle místo krásně umožňuje. O tom, jak si lidé v korporátu vlastně někdy ani neuvědomují, že lze pracovat třeba takhle. O tom, jak tenhle pocit jakési svobody a uvolnění někde zbytečně schází. Právě Svět Hub pomohl Kristýně osamostatnit se, převzít zodpovědnost a bere ho jako zatím svůj nejlepší projekt a posun životem.

 

rozhovor: Martin Kuška
překlad: Veronika Vítová
foto: Eva Šafránková

 

Simona Brožová rozhovor:

Simona Brožová

“Dobrý den Simono, potkala jsem Vás v Doxu. Bylo to v poslední den výstavy Plakát v souboji ideologií 1914-2014. Read More

18. 11. 2015, rozhovor

Janek Růžička rozhovor:

Janek Růžička

Když jsem chtěla udělat rozhovor s Jankem, dal si jednu podmínku. Rozhovor uděláme za chůze. Read More

19. 11. 2015, rozhovor

Oldřich Sic Jr. rozhovor:

Oldřich Sic Jr.

Realizace věcí umí drhnout, když se vám hlavou honí 1000 dalších záležitostí, co je potřeba zvládnout. Read More

19. 11. 2015, rozhovor