Janek Růžička

Janek Růžička

19. 11. 2015, rozhovor


Když jsem chtěla udělat rozhovor s Jankem, dal si jednu podmínku. Rozhovor uděláme za chůze. No ty v*le! Chodila jsem běhat každý den 14 dní dopředu, abych nepokládala otázky udýchaná.
V den D jsme dojely s Ev na místo, vylezly s Jankem na první kopec, já se během chvilky vydýchala, popadla dech, pokládala otázky a nakonec v pohodě.
Zato Ev okolo nás během té chůze poskakovala kvůli fotkám jak srnka. Ta holka je prostě profesionál!
Výlet po “Dívčích hradech” začíná.
 
Janek Růžička
*23.2.1975
– režisér – dokumentarista
– pochází z Vrchlabí
– vášnivý tanečník a věčný optimista
 
IMG_2048
 
“Jak jsi se dnes vyspal?”
 
“Málo a dobře.”
 
“Ty máš vždycky ty svoje ranní statusy na FB, popřeješ dobré ráno.”
 
“Takové vysílání. Můj přítel říká, že vysílá studio “Dívčí hrady”. FB je takové ideální rozhraní. Každý na to nadává, mě se to líbí.”
 
IMG_2059
 
“Když jsem o tobě poprvé slyšela, bylo to pozitivní vyprávění o tom, že jsi člověk, který sice nemá moc peněz, ale prostě dělá totálně s nadšením to, co ho baví.”
 
“No nevím jestli je to obdivuhodné? Každopádně je to fakt. Za tu takzvanou  svobodu se ale většinou něčím platí. Když chceš dělat to, co chceš a to, o čem jsi přesvědčená, tak se z tebe jako dukáty nesypou. To je jediné, co se k tomu dá říct. Jsem vychovaný k poměrně skromnému životu, nemám závazky ani rodinu, tak si můžu vlastně ten luxus dovolit. Dělat to, co se mi zlíbí a odmítnout to, co mi nevoní. Žiju luxusní skromnej život.”
 
“Jak tě vůbec napadlo studovat dokumentaristiku?”
 
“Dostal jsem se k tomu vývojem. Jak to tak většinou v životě bývá. Člověk něco naplánuje a pak je to všechno jinak. Na gymplu jsem se rozhodoval, jestli jít na nějakou uměleckou dráhu nebo na psychologii. Úplně původně jsem chtěl “študovat” fotku, protože jsem hodně fotil, ale nějak mě to potom přitáhlo k filmu. Byl jsem u filmových amatérů v Jizerkách v Tanvaldu. Ještě na gymplu ve čtvrťáku jsem se hlásil na hranou režii. Tam jsem se ale nedostal na poprvé. Na podruhé už mě ani nepozvali ke zkouškám. Ono se to tehdy tak dělalo. To byla taková zvláštní strategie. Když byl člověk na přijímačkách na FAMU, odmítli ho, tak ho odmítli i další rok a čekali jestli se přihlásí ještě ten třetí. Jenže to já už mezi tím začal shodou okolností pracovat pro Český rozhlas v Ústí nad Labem, přičuchnul jsem víc k dokumentárním formátům a to mi přišlo zajímavější než fikce. Respektivě mi přišlo zajímavější to studovat. Myslím, že dokument je pravý živý film. Tak jsem se přihlásil na FAMU na dokument a to vyšlo hned na poprvé. A nelituju toho vůůůbec. Naopak, jsem rád, že jsem se tehdy na tu hranou režii nedostal.”
 
“Ty jsi studoval pod vedením Olgy Sommerové.”
 
“Byl jsem v dramaturgické dílně Olgy Sommerové a v tzv. realizační nebo režijní dílně u Jana Špáty. Jsem vlastně poslední aktivní student Jana Špáty, protože on potom odešel do ústraní. Ještě se sice pak na školu vrátil učit nějaké semináře, ale já jsem jeho poslední regulérní student.”
 
IMG_1885
 
“Jak tě ovlivnily zrovna tyhle dvě postavy českého dokumentu?“
 
“Těžko říct. Olga je vášnivá žena a vždycky v práci byla. Zároveň to má tak jako zvláštně na háku všechno. Takže ta mě spíš než filmařsky ovlivnila tak inspirovala. Hlavně její slavné vlasy v záběru! Ona když se stavěla před kameru, tak byly ve předu akorát ty její blonďaté vlasy. To mě vždycky bavilo, že tam zároveň je i není, že tam mohla viset místo ní paruka,” směje se. “No a Jan Špáta byl takový “boží muž”. Toho jsem vlastně miloval, protože ten opravdu přistupoval k životu jako člověk z hor. Říkávali jsme, on byl ze severovýchodních Čech, z té špičky republiky, a já jsem ze Sudet, že ty severský mají v sobě tuhý kořínek. A to on měl. Rozumněli jsme si. Nijak jsem ho nezbožňoval, nenásledoval, vybíral jsem si i jiný pedagogy, ale u něj jsem měl jistotu, že kdykoli a o čemkoli si budeme povídat, bude to mít hlavu a patu, bude to mít vášeň, životní žážitek. To je u studia dokumentu nejvíc.”
 
“Takže ti to dalo i po té lidské stránce?”
 
“Jo, ale tak to vždycky. Tu profesi nasbíráš tak trochu sama. Někdo tě může popostrčit, někdo ti může ukázat nějaký triky a tak, ale ten grif a ten styl si stejně musíš vybudovat sama. Ale je dobrý, že jsou u toho lidi, se kterými se dá bavit o životě, kteří něco zažili, kteří tě respektujou. To je strašně důležitý, protože na umělecké škole, když se nevytvoří rovný vztah mezi pedagogem a studentem, je to na prd. Pak se prostě předávají jenom nějaké zkušenosti, který jsou stejně nepřenosné.”
 
“Jaké to bylo? Vyjdeš ze školy a najednou nejsi nikým ovlivňovaný a máš svobodnou ruku ve vší své tvorbě?”.
 
IMG_2032
 
“Já jsem ze školy vypadl tak jako zvláštně. Odešel jsem už po bakaláři tzn. pro spoustu lidí nehotovej, i když s vysokoškolským vzděláním. Chtěl jsem prostě už jít do života. A rozhodně jsem nenaskočil na žádnou vlnu, protože jsem byl vždycky takovej divnej. Po škole jsem tancoval v Radosti, pak jsem dělal v reklamce a mezi tím jsem občas natočil nějakej film s dramaturgem Honzou Gogolou…”
 
“Tančil v Radosti?”
 
“V Radosti jsem začal, protože jsem vždycky rád tancoval a hlavně jsem sháněl na škole noční práci, která by mě totálně nezničila. Předtím jsem si vydělával vykládáním vagonů v Malešicích na poště nebo v pekárně. Jenže to přijdeš ráno v 7 hod nevyspalá s rukama u země a v 9 hod máš první přednášku. V té Radosti to byla práce přes víkend, nějaké 3 hodiny, za velmi slušné peníze. Jediné co mě štvalo, že se tam kouřilo! Já tancuji poměrně aerobně, tak když jsem tam na té kostce, přesně hlavou v tom oblaku dýmu, tančiš jak střelená, tak je ti z toho potom zle. Zažil jsem ještě klasickou éru Radosti. Chvilku jsem se kryl s Táňou Vilhelmovou s Lejlou Abassovou. Chůze, tanec a sex – 3 nejzákladnější pohyby.”
 
“Ok, zpátky k dokumentu.”
 
„Takže Honza Gogola mě oslovil, protože jsme se znali ze školy. Ten mi vlastně dal první dokumentární příležitosti pro televizi a tak. Byly to vlastně dva filmy, politicko-společenské, ale zároveň, já mám rád ten ne úplně novinářský styl, sarkastické a bizarní. Tím to bylo hodně ovlivněné – Sametová revoluční procházka a Hlava státu, což byla zároveň i tak trochu hra.”
 
“Dokument a zároveň hříčky?”
 
IMG_1948
 
“Víš co, dokument znamená jen to, že bereš nějakou realitu za to hlavní téma, že to není fikce ve svém základu.”
 
“Takže nehledáš pravdu?”
 
“Co je pravda? Já tam hledám nějaký netradiční pohled na věc. Můžeš tam hledat nějaká obecná témata, která vykřešeš z konkrétních osudů a situací, ale pravdu… Co je pravda?
Já hledám krásu. Hledám věci, které jsou krásné a baví mě je hledat v tom, co člověk za krásné nepovažuje nebo by ho to nenapadlo. V tomhle mám takové platonské přesvědčení – pokud mluvíme o nějaké pravdě, tak ta se nějakým způsobem zjevuje v tom, co nám přijde krásné. Vždycky když mám říkat něco, co je zjevné a zároveň si to každý může vykládat jinak: “mě ten pohled přijde dobrej a pravdivej, protože když něco považujeme za krásný, tak se v podstatě blížíme k pravdivosti té věci pro nás.” Strašně špatně se tyhle pojmy rozlišují. Filozoficky bych to mohl vysvětlit mnoha způsoby, ale já mám v tomhle výhodu. Můžu být jako takové „zviřátko”. Můžu věřit instinktům, intuici a empatii.”
 
“Tady je to parádní,” zastaví se. “Ve dne i v noci. Znáte tu fotku Káji Saudka? Nahá holka ze zadu a dívá se na město. To je vyfocené právě tady. Není úplně známá, ale vyskytla se alespoň na dvou hudebních albech dokonce i v cizině. Je magická. Když se podíváš z dobré perspektivy a postavíš sem postavu, tak není nic jiného než postava a město. Tady ten horizont,” ukazuje. “Jak je zároveň zvednutý a rovný.”
 
IMG_1756
 
“Jak jsi se ocitl zrovna v téhle lokalitě?”
 
“To byla náhoda. Dostali jsme tady nabídku výhodného bydlení, která zase tak výborná nebyla, ale už jsme tady zůstali a líbí se nám tu. Je to tady zvláštní místo. Máš to 10 min na metro, 7 min do bazénu, 7 min do lesa, čtvrt hodiny do Prokopského údolí. Nádherná vesnice. Se sousedama se zdravíme, nikdo tady moc neotravuje.
Jsou tady ovocné stromy, bývaly tu sady, usedlosti, po kterých se tu dají najít základy. Na podzim je tady krásně větrno, takže se pouštějí draci, ultra light letadla a i na kitech se tu létá. Když je sníh, dá se i běžkovat. To já oceňuji. Jsem z těch Jizerských hor, to jsou běžkařské hory. V životě jsem třeba nestál na sjezdovkách. Nám vždycky přišlo úplně trapný sjet z kopce, nechat se vyvést do kopce a čekat ve frontách mezi “lufťákama”… Na běžkách můžeš za půl dne přejet půl hor a něco u toho zažiješ.”
 
“Takže chodíš často na procházky?”
 
“Chodím, protože auto nemám. Strašně rád courám po městě, když mám čas. To je další luxus, když je člověk na volné noze. Sice občas nezavadíš o práci a je to fakt jako průser, ale zase si můžeš organizovat čas.”
 
IMG_2072
 
“Co ti tohle “courání” dává?“
 
”Dívám se po lidech. Jsem takový voyer. Mám rád, když se kolem mě dějí zajímavé věci. Ale to nemá být žádná propaganda antiautomobilová. Já si prostě s “auťákama” vůbec nerozumím! Co mě ale hrozně bavilo, jak se točili Kmeny, točil jsem 2 z těch filmů, a to je hodně paradoxní, protože jsem točil tuning. “Buzna” bez řidičáku, blondýna která pozná maximálně, kde je motor a ještě se občas splete, tak jsem točil o “auťácích”. No a super! Byl to můj nejvíc macho a cool film a strašně mě to bavilo.”
 
“Jak tě tedy přijali? musím se smát.
 
“Já se s lidma snesu. Mám rád, když v tématech, která mi nejsou úplně vlastní, nacházíš smysl a můžeš je objevovat. Já se rád učím.”
 
“Takže jsi si o tomhle tématu něco načetl nebo jak si postupoval?”
 
“ Něco jsem načetl a hlavně jsou ty filmy postavený na dvou výrazných osobnostech, které tě tím provedou.”
 
“Jasný,  ten vůdce a pak to tzv. vlčí mládě.”
 
“Stylovým jazykem té serie se říká guru a teda to vlčí mládě. V ideální případě někdo, kdo je respektovaný a má v tom kmenu nějakou historii. Potom někdo, kdo je na okraji, alternativní nebo protiváha, reprezentant nějakého jiného proudu nebo právě nováček. Někdo kdo se v té subkultuře teprve objevuje.”
 
“A kdo je v tuningu guru? Ten kdo má nejvíce aut?” přihrávám.
 
IMG_1784
 
“Ne ne ne,” směje se mé prvoplánové představě. “Tam to moc nejde, protože tunning je individualistický kmen. Je to v podstatě jeden z nejmíň kmenů. Tuning je jako sbírání známek. Dělá se doma o samotě a potom se jede na sraz to předvést. Tam se dělají kmeny spíš technologicky – tihle tuní Volkswagen, tihle dělají punk tzv. rat style, tihle dělají luxusní auta a pak výkonnostní tuning. Měl jsem tam představitele dvou výrazných proudů. Chlapíka, který prodává a distribuuje Mustang, dělá výkonnostní tuning tzv. že zvyšuje výkon. A pak druhý, který je normální punkáč. Ten prostě dovede ze všeho všechno udělat, takový klasický “autař”, co dělá rat style. Auta nechává obrůst mechem a vozí na střeše sáňky. Je to totálně zbastlený.”
 
“A co ten druhý díl? To jsi dělal…”
 
“Skinheads!”
 
“Samé perličky!” rozesměje mě ještě jednou představa blondýny 🙂
 
“No. Skuteční skinheads jsou v pohodě. Jsou antirasisté, je zase nejvíc kmen z těch kmenů, jsou tam pseudo otcovské a bratrské vazby. Tam jsme měli hlavní úkol vysvětlit, co jsou to vlastně ti skinheads zač a trošku nabourat ty stereotypy – skinheads = náckové. V tom filmu vyprávějí, že jim náckové v 90’l etech ukradli identitu.  Aniž by tu tenkrát klasičtí skinheads byli, tak kolem Orlíku a Daniela Landy, se v 90 letech definovali skinheads jako nacionalisti. To prostě zůstalo a lidé to do teď mají v hlavě propojené pořád.”
 
IMG_2057
 
“To se ti trochu prolnulo, protože ty jsi dělal 13. komnatu Dana Landy. Jak se ti podařilo “rozbořit” tenhle mýtus během 30 min, které díl Kmenů trvá?”
 
“Všichni se mě ptají, jak se točilo, jestli nebyly problémy? Nebyly samozřejmě, protože točíš s lidmi, se kterými se můžeš nějakým způsobem dohodnout a ty problémy nejsou automatické. To fakt vzniká jenom někomu v hlavě. Mimochodem Orlík teď Landa zase vytahuje. Staré písničky Orlíku, což je docela hustý, protože to je přímý dozvuk té fáze, kdy byl “nácek”. Vidí sílu a tak za ní jde, to je Landa.
No a mýtus, ten se dobře staví, ale špatně boří, a já nejsem žádnej borec. Nebořím, ale vysvětluju, a vzhledem k tomu, že na to mám 26 minut a tohle téma je hlavní na poznání té subkultury, tak si myslím, že pro spoustu diváků to bude, pokud k téhle subkultuře přistupují s nějakými předsudky, velmi překvapivé a minimálně těmi předsudky trochu zachvěji.”
 
“Ty jsi vlastně v Kmenech od začátku. Už v prvním dílu knihy jsi napsal kapitolu Queer.”
 
No. Někdy si dělám legraci, že já a Vladimír jsme u toho projektu úplně nejdéle, protože do první knížky jsem psal Queer, pro magazín Q jsem 5 z těch Kmenů točil, jako takové reportáže. No a do Kmenů 0 jsme s Vladimírem vymýšleli lidi do tý “teplý” kapitoly a pak jsem byl přizvaný k natáčení dokumentu.”
 
“A co další práce? Četla jsem na jednom dokumentaristickém webu, že plánuješ dokument o Robertu Vanovi!?”
 
IMG_2053
 
“To je jeden z mých pomníčků. Pomníčky projektů, které už byly dotaženy docela daleko a buď nezájmem nebo neschopností producenta z toho sešlo. Tohle konkrétně měl být metaforický film o Vanově cestě, hodně výtvarný a bizardní.”
 
“To by se mi určitě líbilo,” vloží se Ev.
 
A mě vlastně taky!
 
S Jankem jsme povídali a procházeli se skoro 3 hodiny. Ptala jsem se ho na otázky až úpěl a “Ježíš marjá” byla nejčastější první odpověď, ale vždycky rozesmála. Vyprávěl o dokumentech, pořadu Q, o 13.komnatách, které točil pro Českou televizi, o parádních Long, Hard and Uncut, i o tom, že k životu je občas fajn přistupovat submisivně a nebát se. Je z něj cítit nadšení pro věc, dokáže tě vtáhnout do příběhu, ohromit i nechat v klidu nad věcmi přemýšlet. A to je dar.
 
Jankovu práci najdete mimo jiné i na jeho Vimeu: https://vimeo.com/jqr/videos
 
rozhovor: Simona Zeyer
překlad: Petr Švec
foto: Eva Šafránková
 
Simona Brožová rozhovor:

Simona Brožová

“Dobrý den Simono, potkala jsem Vás v Doxu. Bylo to v poslední den výstavy Plakát v souboji ideologií 1914-2014. Read More

18. 11. 2015, rozhovor

Janek Růžička rozhovor:

Janek Růžička

Když jsem chtěla udělat rozhovor s Jankem, dal si jednu podmínku. Rozhovor uděláme za chůze. Read More

19. 11. 2015, rozhovor

Oldřich Sic Jr. rozhovor:

Oldřich Sic Jr.

Realizace věcí umí drhnout, když se vám hlavou honí 1000 dalších záležitostí, co je potřeba zvládnout. Read More

19. 11. 2015, rozhovor