Eliška Lhotská & Ondřej Vicena

Eliška Lhotská & Ondřej Vicena

19. 03. 2017, rozhovor


O Koncept story a galerii ZÁŘÍ, o autorském šperku a značce brýlí Optiqa, o Praze a Železném Brodě, o užitém umění a sklářství.

Z postele mě konečně vytáhlo jarní slunce, a tak mi ani nevadilo, že vstávám v neděli ráno kvůli rozhovoru. Když jsem přišla ke kavárně Liberál, teprve vytahovali žaluzie, ale už za pár minut byly obsazené první stolky. Intuitivně jsem si sedla k oknu, za což mě vzápětí pochválila Eva s foťákem kolem krku. Zanedlouho dorazila Eliška Lhotská s Ondřejem Vicenou, kteří jsou na Řezáčově náměstí jako doma – z oken Liberálu koukáme na výlohu jejich obchodu Koncept story a na prázdné náměstí, které občas ožije módní přehlídkou pod širým nebem. Všichni jsme si nejdřív potřebovali dát prvních pár loků kávy, než jsme se rozmluvili, nakonec jsme si ale povídali dvě hodiny a čas jsme sledovali jen proto, aby Elišce a Ondřejovi neujel vlak a mně se nevybil diktafon. V neděli zkrátka čas plyne trochu jinak a my si toho máme hodně co povídat: o Koncept story a jeho předchůdkyni, galerii ZÁŘÍ, o autorském šperku a Ondřejově značce brýlí Optiqa, o Praze a Železném Brodě, o užitém umění a Zdeňku Lhotském, sklářském umělci a Eliščině otci. Z běžného rozhovoru mezi čtyřma očima se tak nakonec stala kavárenská debata, kterou povětšinou víc než já vedla Eliška a občas vyzývala Ondřeje ke komentářům.

Eliška Lhotská

*1988
 
– autorka a průkopnice konceptuálního pojetí šperku
– jedna ze zakladatelek galerie ZÁŘÍ, autorka a majitelka showroomu Koncept Story
– narodila se a žije v Praze
– vystudovala střední sklářskou v Železném Brodě, diplomovala v ateliéru šperku v Bratislavě
 
Ondřej Vicena 
*1988
 
– autor retro brýlí Optiqua
– narodil se a žije v Praze
– studuje AVU, obor Nová média
– s Eliškou spolupracuje na všech jejích projektech, navrhl interiér obchodu, vytváří instalace
 
 
Bára: Co tě přivedlo na Prahu 7, Eliško?

Eliška:
Rodiče (smích). V devadesátých letech vyměnili byt s nějakou paní, která měla astmatického syna. Tehdy bylo prý v Holešovicích hodně znečištěné ovzduší, a tak dala přednost panelákovému bytu na sídlišti. Takže jsem tady vyrostla. Můj táta ale bydlí napůl v Železném Brodě a já mám pocit, že jsem se s Prahou nikdy úplně nesžila.
 
 
Bára: Jak se tahle čtvrť proměnila za tu dobu, co tu bydlíš?
 
Eliška: V době, kdy jsme se sem stěhovali, asi nikdo neřešil, že bydlí na sedmičce (smích). Až teď to dostává punc umělecké oblasti. I kavárna Liberál vypadala dřív úplně jinak, byl to totální pajzl se zalepenými okny, takže nebylo vůbec vidět dovnitř. Teď mám ale pocit, že se celé Řezáčovo náměstí pozvedlo právě díky Liberálu, kam se sjíždí lidé z celé Prahy. Když připravuji akce pro Koncept story, snažím se vycházet z historie tohoto místa. V prostoru, kde je teď náš obchod, byla dříve mlékárna, a tak jsme si připravili přehlídku autorů, kteří dělají něco s mlékem nebo mají mléko ve svém názvu. Pak tu byla prodejna tenisových raket, ještě si sama pamatuji, jak tu měli všude zelené koberce. Součástí instalace, kterou vymýšlel Ondřej, byl i obří tenisák nalepený na výloze. To sem přivedlo pána, který tu kdysi vyplétal rakety a přišel si sem zavzpomínat. Bylo to vlastně docela smutné, protože tenisové rakety dnes vyplétají stroje a on kvůli tomu přišel o práci. Tím, že jsem tady vyrostla, říkala jsem si, že bych tu chtěla dělat i něco pro místní a sousedy. S mnohými jsme se vlastně docela skamarádili a třeba se u mě zastavují babičky, když venčí pejsky.Pop-up akce na Řezáčově náměstí jsme začali dělat díky tomu, že máme zkušenosti s organizací Pecha Kucha Night v Železném Brodě. Já jsem to tehdy vymyslela a Ondřej se do toho zapojil, protože asi neměl jinou možnost (smích). Nešlo nám o to, že bychom se snažili zviditelnit náš obchod a tlačili bychom se do něčeho, co nám není vlastní. Baví nás, že se pořád něco děje, můžeme se začlenit do místní komunity a také ji prostřednictvím našich akcí vytvářet.
 
 
Bára: Řešili jste i nějaké stížnosti sousedů?
 
Eliška: Ano, zjistila jsem, že tady je v každém domě jeden pruďas. Když se venku něco děje, volají si mezi sebou, a pak si společně stěžují starostovi, který to musí řešit. Prostě tady funguje takový klub bonzáků. Přitom naše akce trvají asi tak dvanáct minut. To je asi zrovna reklama v televizi, tak začnou volat. S jedním z nich jsem se setkala, když jsem tady posledně vylepovala plakátky, na kterých jsme oznamovali konání módní přehlídky a zvali jsme i sousedy. Ukázalo se, že je to pán, který si stěžuje na celý svět, vadí mu, i když se tady pořádá dětská burza. Tím, že ho štve všechno, mu vlastně nikdy nemůžeme vyjít vstříc.
 
Eva: Mně se přitom na vašem obchodě moc líbí, že se nezavíráte do sebe, ale jdete i ven do prostoru.
 
Ondřej: Eliška je prostě takový megaloman, pro tu nic není problém (smích).
 
 
Eliška: Ale Ondřej mi vždycky pomůže a dobře se doplňujeme. Já vždycky něco bezmyšlenkovitě rozjedu, zatímco Ondřej se ze začátku bojí. Ale zkouší to se mnou realizovat a většinou to začne fungovat. Třeba technické zázemí všech našich akcí dělá on.
 
Ondřej: Je pravda, že díky festivalu Seš-lost? jsem se třeba naučil hodně věcí ze zvukařiny (smích). Co ale vnímám jako svoji největší zásluhu, je návrh interiéru Koncept story.
 
Bára: Chodí k vám místní s tím, co tady kdysi bylo a jak to vypadalo?
 
Eliška: Jo, chodí. Když jsme tady udělali mlékárnu, tak k nám chodili a říkali, kde byl pult a jak sem jako děti chodili s bandaskami na mléko. Tady měl každý byt pokojíček pro služky, které mohly vyjít z domu, oběhnout blok a koupit všechno, co bylo potřeba – u nás byla mlékárna, na dalším rohu pak masna, zelenina a pekárna. Líbí se mi ta práce s prostorem. Ráda bych našla nějakou bývalou aranžérku výloh, která by mi v obchodě pomohla vytvořit instalaci. Dříve nebyly k dispozici žádné materiály, a tak si aranžéři museli všechno vytvářet sami a měli na to spoustu vychytávek. Já mám trochu hrůzu z toho, že bych měla hodně peněz, protože se mi zdá, že pak člověk přichází o kreativitu. Tím, že si spoustu věcí děláme sami, snažíme se je vyřešit jinak.
 
Ondřej: Na druhou stranu z našeho obchodu nechceme dělat úplné retro. (Ondřej evidentně není nadšen z představy, že by mu aranžérka ve výslužbě sebrala práci.)
 
Eliška: Byl by tam ale kontrast té instalace a současných produktů. Až na ty tvé brýle.
 
Ondřej: Je pravda, že moje brýle jsou hodně retro. Optiqa jako první značka u nás nabízí vintage obroučky, které se dřív dělaly mnohem odvážnější, než jak jsme dnes zvyklí. Používaly se třeba hodně výrazné pigmenty, které se postupně vrací, stejně jako původní řemeslo. Není to jen otázka stylu, když člověk nosí vintage brýle, zároveň tím recykluje.
 
 
Eliška: U nás se člověk zároveň setkává s autorem, tak, jako to bylo běžné dřív. Věděli jste, že když přijdete do pekárny, pekař bude přesně vědět, co prodává. Teď, když se v obchodě na něco zeptáte, personál často nedokáže odpovědět ani na základní věci. Proto je pak problém i cokoli upravit nebo změnit, samotní prodejci o tom nerozhodují.
 
Bára: Mají dnes zákazníci zájem se s autorem bavit, když si něco kupují?
 
Eliška: Jak kdo, ale myslím si, že zákazníci nás většinou jako autory docela vnímají. Jenom občas mě překvapí, když je někdo nepříjemný a neuvědomuje si, že si kupuje něco, co by beze mě nevzniklo. Lidé jsou zvyklí, že všechno zboží sjede odněkud z pásu v továrně a nemají k jeho výrobě vůbec žádný vztah.
 
 
Bára: Jaká cesta vede k provozování úspěšného obchodu, který získal nominaci na Czech Grand Design?
 
Eliška: V souvislosti s nominací teď hodně vzpomínám na to, jak to všechno začalo. Říká se sice, že začátky jsou vždycky těžké, v první řadě ale nikdy nikdo neví, jak to nakonec dopadne. Nikdo vám neřekne: „Když uděláš tohle, lidi k vám budou chodit a dostanete nějaké ocenění.“ Předtím jsme měli galerii ZÁŘÍ, kam ale zabloudil jen málokdo. Byli jsme asi tehdy naivní, že jsme chtěli spíš vystavovat a prezentovali jsme se především jako galerie, čímž jsme možná upozadili samotný prodej. I já se postupně vyvíjím a vidím, že ta cesta je dlouhá, ale žádná její část se nedá přeskočit. Můžete se snažit někomu poradit, ale ono to pak funguje třeba jenom chvíli. Chce to, aby si člověk postupně na všechno přišel sám.A tak to bylo i s Koncept story, jehož fungování není tak samozřejmé, jak se zdá, když začnou být vidět výsledky. Kolem tohoto prostoru jsem chodila do galerie. Když se najednou uvolnil, věděla jsem, že bych ho chtěla pro sebe a hodně jsem to řešila. Ondřej mi v té době říkal: „Vždyť zavíráš galerii kvůli tomu, aby se ti ulevilo, tak buď chvíli v klidu a nevymýšlej další blbosti.“ Já jsem ale věděla, že ten prostor je super a musím ho vzít, i když jsem zpočátku nevěděla, co tam bude. A tak jsem tam byla zpočátku sama a bylo to docela složité. Ty začátky jsou fakt hluboké dno a ráda si připomínám, kde to všechno začalo. Můj táta takhle koupil sklárnu, od které se všichni distancovali a nevěřili mu. On ale díky tomu zachránil výrobu tavené plastiky, která má celosvětově velké renomé. Není to zkrátka samozřejmost a mám pocit, že lidi jsou teď hodně zhýčkaní a mají od začátku hrozně velká očekávání.
 
 
Ondřej: V Koncept story jsme zároveň neplánovali žádné velkolepé začátky. Nechtěli jsme se hned vydat ze všech prostředků a zdálo se nám zajímavější, když to budou postupně směřovat lidi, kteří se do toho zapojují. Nestydíme se za to, že od začátku není všechno vypiplané, ale pořád se to mění a vyvíjí.
 
Eliška: Koncept story mohlo vzniknout díky tomu, že jsem v galerii poznala ty správné lidi. Vnímám jako úspěch, že jsem mohla obchod otevřít v tak silném složení. Pro mě osobně je největší hvězda Nastassia Aleinikava, která sama přišla s tím, že by tu chtěla být s námi a vlastně se nám sem trochu „vetřela“ (smích). Když jsem vyšla ze školy, pracovala jsem doma a to je fakt na hlavu. Musím být součástí nějakého kolektivu a potkávat se s lidmi, se kterými mám něco společného. A teď podle mě začíná fungovat ta skutečná spolupráce, tedy že vzniká také něco nového – nejen to, co mám v harmonogramu.
 
Bára: Nemohlo být příčinou neúspěchu galerie ZÁŘÍ to, že tehdy na něco takového ještě nebyla ta správná doba?
 
Eliška: Možná, ale spíš nebyla ta správná doba pro nás, neměli jsme vůbec žádné zkušenosti a vlastně nevím, jak jsme mohli něco takového otevřít. Ale díky téhle naivitě jsme aspoň nabrali zkušenosti, všechno jsme se učili až ve chvíli, kdy jsme nějaké problémy museli sami řešit. Zjistila jsem třeba, že nemůžu mít obchod zaměřený jen na šperk, protože sem pak z principu nepřijdou muži, i když jinak šperky také kupují. Teď máme u nás věci namíchané tak, aby naše nabídka zaujala nejrůznější zákazníky, kteří tu pak třeba objeví i něco nového a nečekaného.Tehdy jsem se věnovala jen galerii, bavilo mě dělat výstavy, ale už jsem nevytvářela nic svého. A bála jsem se, že se v padesáti vzbudím a zjistím, že jsem zapšklá galeristka, která se vlastně celou dobu chtěla věnovat vlastní tvorbě. Tak jsem usoudila, že nakonec pomůžu i sami sobě, když to zavřeme. Až potom si hodně lidí uvědomilo, jak bylo dobré mít galerii autorského šperku.Zároveň se mi několikrát stalo, že jsem vystavovala skvělé školní práce a ti lidé pak dostudovali a už se šperku nikdy nevěnovali. Uvědomila jsem si, že já přece chci pořád dělat šperk, i když to tady nikdo nepodporuje. A když to ostatní tolik dělat nechtějí, je na čase, abych byla sobec a soustředila se teď i na svou tvorbu.
 
 
Ondřej: Holky se v ZÁŘÍ pohybovaly pořád někde na pomezí, vedle galerie měla jejich práce i vzdělávací rozměr. Nakonec to byla spíš osvětová činnost než obchod, který by se uživil.
 
Eliška: To jo, dělali jsme různé přednášky, vydala jsem i časopis o autorském šperku. Takové úsilí by nevynaložil člověk, který by myslel jen na to, co by za ty peníze mohl udělat pro sebe. A já jsem nechápala, proč nikdo nevnímá ten společenský přínos, který jsme v tom viděli my. Nakonec nás spousta lidí sledovala jen na Facebooku a já jsem si říkala, že nemá smysl dělat akce pro deset kamarádů, kteří se přijdou napít na vernisáž. Jako oborová klubovna je to asi fajn, ale nemá smysl v tom utopit svoji duši.
 
Bára: Jak si hledáš čas a energii na vlastní tvorbu?
 
Eliška: Přijde mi, že všechno, co dělám, se dobře doplňuje a vyvažuje. Kdybych jen seděla a vymýšlela nové kolekce, nejspíš nikdy s ničím nevyjdu, protože by se mi to nikdy nezdálo dokonalé. Asi to mám po otci, který toho také dělá spoustu. Já se vždycky zdrtím jednou věcí, abych si pak odpočinula u něčeho jiného. Stejně tak to asi mají umělci, kteří dlouho učí a nechtějí toho nechat, protože je to nabíjí a pomáhá jim to v jejich tvorbě. Jak to máš ty, Ondřeji?
 



Ondřej:
Také toho dělám hodně – Koncept story, Optiqu, výtvarné umění a teď jsem se začal věnovat hudbě. A snažím se to všechno spojovat. V dnešní době už se stírá rozdíl mezi uměleckým vyjádřením a produktem, umělci pracují s věcmi, které jsou spojené s konzumní kulturou.

Eliška: Mně připadá inspirativní i komunikace se zákazníkem. Máme možnost nahlédnout, co člověk hledá a chce, což je důležité i ve volné tvorbě. Podle mě je možné obojí – věnovat se výstavní tvorbě i užitému designu, který se neuzavírá před lidmi. To mi přijde jako neúcta k divákovi. Jako by tomu normální člověk nemohl porozumět. Podobně je to i s propagací. Dokud budou nejvíc vidět věci, které nejsou dobré, lidé budou mít pocit, že tady nic jiného není. Ve škole nás třeba nic neučili o budování vlastní značky.

Ondřej: Asi je to ještě pozůstatek minulého režimu, kdy umělci byli zvyklí tvořit do šuplíku. Médium internetu přitom hodně změnilo, nebojíme se hledat vlastní cestu, vyvíjet se a být spokojení s tím, co teď zrovna máme. Lidé na školách přitom často hledají dokonalost a čekají, že k nim přijde sama, což se ale často nestává.

Eliška: U nás je všechno stoprocentně užité, nenabízíme žádné školní práce, které si neváží koncového zákazníka. Zároveň se ale všichni lidé v Koncept story dokážou vyjadřovat i v čistě umělecké rovině. Užitné věci nás živí a umožňují nám věnovat se volné tvorbě. Školy jsou mezitím zaměřené na toho jednoho nejtalentovanějšího člověka ze sta a tomu jsou podřízení všichni. Pořád jsem narážela na to, že jsem se neustále pohybovala kolem umění, skákala od jednoho k druhému a nesoustředila se výhradně na věci do školy. Vyučující měli pocit, že nepromyšlená tvorba by studentům mohla nabourat jejich vývoj. Ať si každý dělá, co chce. Mluvila jsem o tom s tátou a přiznal se, že mu to taky vždycky vadilo. My jsme ti, co si sami potřebují vytvářet řády. A když jsme aktivní i někde jinde, neznamená to, že nemáme dostatečné ambice v oboru. Přitom i kdybych si otevřela hospodu, byla by něčím jiná, protože mám svébytné estetické cítění. A vedle toho pak můžu tvořit. Pro mě je inspirativnější nasávat lidskou přítomnost než sedět sama v ateliéru a utápět se v depkách. Inspirace třeba fakt dlouho nepřichází, a tak je třeba být v pohybu, neoddávat se tomu. Když člověk nestíhá, míň se řeší.

Ondřej: Dobré současné věci vznikají v presu. Vizuální vyjádření síly okamžiku se k dnešní době hodí, pokud to samozřejmě funguje.

Eva: Když jsme se s Eliškou seznámili, zrovna jste organizovali Seš-lost?. Tak by mě zajímalo, co teď? Seš lost?

Eliška i Ondřej se smějí.

Eliška: Já jsem tehdy zjistila, že jediný, kdo je „lost“, jsem já (smích). Ale teď už mám pocit, že vím, kam patřím, jsem ukotvená mezi lidmi v Koncept story. Zároveň mi šperky dávají práci, mám Ondřeje… Dřív jsem chtěla společnosti ukázat, že jsem užitečná, že za něco stojím. Už od školy jsem měla problém s tím, že si hodně lidí myslelo, že mi něco domluvil táta, že mi platil galerii… Tak to vůbec nebylo, naopak: když jsem byla úplně na dně, i rodina mi v tu chvíli řekla, jestli se na to už nechci vykašlat a začít normálně vydělávat. Pro mě je přitom tohle jediná šance, jak nebýt lost. Dřív jsem pomáhala jedné šperkařce, ale jsem hrozně pomalá, takže nakonec jsem měla asi deset korun na hodinu, protože mě platila od kusu. Věděla jsem, že tohle fakt nejde (smích). Jsem ráda, že jsem našla způsob, jak uplatnit svoje myšlenky. Najednou mám právo se zaseknout a nepočítat produktivitu na hodiny. Potřebuji se zastavit a „vyzenovat“, abych o těch věcech mohla přemýšlet a řešit je. Co ty Ondřeji, seš lost?

Ondřej: Já se taky cítím čím dál tím míň lost. Nemám tedy ještě hotovou školu, což je dost zásadní rozdíl. Ale cítím ve vzduchu hodně příležitostí.

Eliška: My totiž nečekáme na příležitost a proto nejsme tak v háji, když nepřichází. Uvědomila jsem si, jak máme vlastně všechno, protože máme skutečný hmatatelný produkt, ten dobrý základ, od kterého se všechno odvíjí. Je jenom potřeba ho správně prezentovat a zviditelnit. Myslím, že když pracuješ naplno, nakonec tě to uživí.

Zatímco sedíme v Liberálu a Eva pobíhá kolem s foťákem, Řezáčovo náměstí se pomalu probouzí, sousedé vyrážejí na nedělní procházky, ať už sami, s dětmi nebo se psy, štamgasti si zapalují první ranní cigarety a venku se poflakuje partička mužů popíjejících stáčené víno. I já se tu pak trochu poflakuju, sleduju Evu, jak fotí. V jednu chvíli Elišku přichází pozdravit šperkařka Nastassia Aleinikava, která šla zrovna kolem, zkrátka sousedská atmosféra, jak se patří. Hrozně ráda bych podlehla dojmu, že bych chtěla být jako Eliška s Ondřejem – mladý, krásný, úspěšný pár, který se skvěle doplňuje na osobní i pracovní rovině. Jenže se ukazuje, že ani oni to neměli tak snadné – už se jednou rozešli a sáhli si na dno, když jim žádné z jejich projektů nevycházely. Ale dokázali vydržet až do chvíle, kdy se jim to začíná vracet, ať už ze strany spokojených zákazníků nebo v nominaci na Czech Grand Design v kategorii Obchod roku. A my můžeme být u toho, aby jejich práce mohla být o trochu víc vidět a aby nejlepší propagaci neměly jen ty špatné věci, jak říká Eliška.

rozhovor: Barbora Langmajerová
překlad: Sára Tomovič
foto: Eva Šafránková

Simona Brožová rozhovor:

Simona Brožová

“Dobrý den Simono, potkala jsem Vás v Doxu. Bylo to v poslední den výstavy Plakát v souboji ideologií 1914-2014. Read More

18. 11. 2015, rozhovor

Janek Růžička rozhovor:

Janek Růžička

Když jsem chtěla udělat rozhovor s Jankem, dal si jednu podmínku. Rozhovor uděláme za chůze. Read More

19. 11. 2015, rozhovor

Oldřich Sic Jr. rozhovor:

Oldřich Sic Jr.

Realizace věcí umí drhnout, když se vám hlavou honí 1000 dalších záležitostí, co je potřeba zvládnout. Read More

19. 11. 2015, rozhovor