Aleš Rumpel | Mezipatra, Patra a tak dále

Aleš Rumpel | Mezipatra, Patra a tak dále

08. 11. 2017, rozhovor


S Alešem Rumpelem jsme se sešli v brzkém podzimním odpoledni, kdy kavárníci v Krymské teprve sundávali židle ze stolů a připravovali se na další dlouhou šichtu.Na ulici prozatím nezaznívaly tlumené hlasy kuřáků, kteří ve skupinkách postávají před každým druhým podnikem, a ticho jen občas přerušily kroky osamělých chodců nebo pejskařů mířících do nedaleké Grébovky. Vládlo tu ticho před večerní předvolební debatou, ticho výstavního sálu, které jen zvolna narušoval šum hovoru v kavárně Patra. Zde sice hosty vítá duhová vlajka nade dveřmi, ale méně pozorný návštěvník by v našem setkání nejspíš viděl jen jednu ze seriózních pracovních schůzek, jaké ve stejnou chvíli probíhají všude po městě. S bývalým ředitelem festivalu Mezipatra jsme mluvili o filmu, provozu komunitního centra nebo proměnách města a queer scény v Praze.

ALEŠ RUMPEL

–          studoval filmová studia a anglický jazyk a literaturu 
–          10 let vedl queer filmový festival Mezipatra
–          pracoval pro Národní filmový archiv
–          podílí se na Jsme fér, kampani za manželství pro všechny
–          rozjíždí queer komunitní centrum Patra

Jak se stane, že si člověk od filmu otevře kavárnu?

Myslím, že všechno v životě je souhra náhod a okolností. Vždycky jsem měl pocit, že v Praze chybí nějaké queer centrum, tedy místo, kde by se lidé mohli setkávat a něco společně vytvářet, ať už se jedná o kulturu nebo společenské akce. Přišlo mi zvláštní, že nikdo necítil potřebu tady něco podobného vybudovat. Tato příležitost se objevila ve chvíli, kdy jsem odcházel z Národního filmového archivu a dlouho jsem tuto možnost zvažoval. A jelikož jsem neměl žádnou praktickou zkušenost, nechal jsem se zaměstnat v kině Světozor, kde jsem obsluhoval návštěvníky festivalů a premiér, kteří se divili, co dělá Aleš Rumpel za barem ve Světáči. Mně vždy přišlo důležité, aby člověk znal základ své práce, ať už dělá na jakékoli pozici. Už když jsme před mnoha lety začínali na festivalu Mezipatra, učili jsme se všechno úplně od začátku. Takže jsem si chtěl vyzkoušet práci za barem, abych zjistil, co to všechno obnáší.

Jaký je rozdíl v provozu kavárny a queer centra? Co se tady bude dít jiného oproti kavárnám v okolí?

V přízemí je café-bar a v patře se nachází prostor pro společenské a kulturní akce. Už jsme zde hostili několik akcí, například spolek Trans*parent zde organizoval workshop pro rodiny s transgender dětmi. To mi přišlo jako takový modelový příklad, kdy nešlo o to, aby se tu vytočilo co nejvíc piv nebo „vyšejkovalo“ co nejvíc martini, ale aby se zde mohli sejít lidé, kteří se jinak baví pouze na medicinské nebo psychologické rovině. Tady získali bezpečné místo, kde mohou otevřeně sdílet své příběhy. Chceme tady ale pořádat akce nejrůznějšího druhu, před volbami jsme se zapojili do projektu Kavárna volí, takže se tu konaly debaty s kandidáty do poslanecké sněmovny. Nahoře je nyní k vidění první výstava, která se jmenuje Páté přes třicáté a prezentuje obrazy mladých tvůrců. Festival Mezipatra se bude letos konat také v nedalekém kině Pilotů, takže tady najdete doprovodný program – workshopy, výstavu, chill-out zónu.

Mluvil jste o tom, že Praha dosud neměla žádné queer komunitní centrum, čím to podle vás je? Je to proto, že se v Praze konají izolované queer akce, které nevytvářejí ucelenou komunitu, nebo tady queer scéna existuje, ale jenom jí chybělo takovéhle místo setkávání?

Řekl bych, že pražská queer scéna existuje, je podle mě dost pestrá a za posledních šest až osm let se docela dobře rozrostla. Možná to souvisí s příchodem nové generace iniciativních queer lidí, kteří chtějí společně vytvářet nějaké projekty. Souvisí to také s rozvojem infrastruktury – i když přijdete se skvělým projektem, ale nemáte na něj prostory, případně dost peněz na jejich zajištění, vytváří to určitou bariéru, kterou musíte překonat, abyste mohli vybudovat nějakou komunitu. Ale to se v poslední době mění. Je to vidět třeba i na Prague Pride, což není fyzické místo, ale spíše programový a mediální prostor, kolem kterého vzniká strašná spousta různých akcí. Prague Pride se tak stává určitým prvkem infrastruktury, která je pro vytváření komunity nezbytná. Na druhou stranu, stejně jako Mezipatra a další menší akce se koná jen jednou do roka. To je na jednu stranu výhodné z hlediska mediální pozornosti, lidé mají také větší motivaci se zúčastnit, s vidinou, že mají šanci buď „teď nebo nikdy“. Na druhou stranu si myslím, že tady zbývá prostor pro něco, co bude mít kontinuální provoz. V Patrech byste tak měli najít zajímavý program po celý rok, zároveň se ovšem jedná o bezpečné, přátelské a otevřené místo setkávání, kde se každý může cítit dobře, dát si tu kafe, zajít sem na rande nebo uspořádat beer office. Máme duhovou vlajku nade dveřmi a označení Hate Free. Neříkám, že jsme jediní široko daleko, ale myslím si, že takových míst v Praze není mnoho.

Eva: Máte nějakou inspiraci v zahraničí?

Mně přišlo hodně inspirující prostředí v Kolíně nad Rýnem, kde funguje několik místních center, která nabízejí specifické sociální služby – např. centrum pro dospívající, centrum pro migranty, lidi, kteří mají třeba dvojí znevýhodnění – jsou přistěhovalci a zároveň queer. V sociální pomoci lidem v těchto situacích máme u nás také ještě mezery.

Mezipatra jsou festival, který zasahuje širší veřejnost, není queer komunitní centrum naopak uzavíráním se do své vlastní bubliny?

Já v tom nevidím protiklad. Mezipatra jsou pořád queer projekt, pořád tu vidíte filmy o queer lidech, i když nejsou nutně natočené queer autory pro queer diváky. Vždy jsme dělali festival tak, aby byl maximálně přívětivý všem divákům a v Patrech by to nemělo být jinak. Podobně jako u festivalu může existovat nějaká bariéra ostychu a obavy, jestli sem můžete přijít, pokud nejste homosexuální. Ale zatím se ještě nestalo, že by se někdo podíval na duhovou vlajku a proto nevstoupil dovnitř. A možná, že ti, kdo nevejdou do kavárny, by nešli ani na Mezipatra. Jsou lidé, kteří se nechtějí konfrontovat s žádnou „jinakostí“. A u fyzického prostoru je podle mě důležité ukázat, že se jedná o místo, kde nenávist není vítaná. Je to zároveň varování, že vedle vás možná bude sedět někdo, u koho si nebudete jistí, jestli je to holka nebo kluk, a kde se nechceme pozastavovat nad tím, že někdo nesplňuje nějaká očekávání. Lidé, kteří tu hledají svobodu a bezpečí, si mohou být jistí, že ji tady najdou.

Proč jste si vybrali zrovna Krymskou?

Naše občanské sdružení mělo v tomto domě léta letoucí své sídlo, a pak jsme dostali příležitost otevřít tyto prostory veřejnosti. Takže za tím nebyla úvaha: „Chceme na Krymskou, protože ve Vršovicích nic queer není,“ nebo: „Chceme na Krymskou, protože je cool a lidé vědí, kde to je.“ Jsou to dobré podpůrné důvody, ale v první řadě jsme tu měli dlouhou dobu zázemí. Jak jsem říkal, všechno dobré v životě vznikne shodou dobrých okolností a příležitostí.

První zkušební provoz jste měli už během Korso Krymská. Nevnímají vás místní podniky jako náplavu a konkurenci?

Žádný odmítavý postoj jsem nezaznamenal. Do Korsa jsme se zapojili proto, abychom ukázali, že tu nechceme nabízet jen alkohol a kafe, ale i další program, takže si myslím, že sem přinášíme přidanou hodnotu. Není to totéž, jako bychom tu otevřeli další hipsterský bar, ale doufám, že sem přivedeme třeba i lidi, kteří by jinak na Krymskou nezamířili.

Eva: Jak teď vnímáte Krymskou? Mně spousta lidí říkalo, že už to tu nežije tak, jako dřív…

Krymská se pořád mění, nedávno se tu otevřelo autentické mexické bistro nebo nová vegetariánská restaurace, a pak je tu celá řada různých specializovaných podniků – Bad Flash se zaměřuje na piva z malých pivovarů, pak je tu Bublinkárna nebo InCider. Dříve byly v Krymské spíš divoké večírky spojené s koncerty, těch už možná tolik není nebo nejsou tak divoké. Možná se zájem přenesl jinam, přece jen chození na párty je spojené s určitou módou. Teď jsou tady spíš běžnější podniky, místa, kam se jdete najíst nebo si sednout na příjemný drink. Už to není tolik o těch poblitých chodnících, jak to mohlo být třeba ještě před třemi lety. Někdo by to mohl vidět jako ukázkový případ gentrifikace a mohl by tu proměnu vnímat negativně, ale já v tom vidím především pestrost. Když si vzpomenete na staré časy Shakespeara, byly to doby, kdy si lidé na ulici píchali tvrdé drogy. To už se dnes neděje, což taky souvisí s tím, že nové podniky sem přitáhli jiné lidi. Gentrifikace má dvojí tvář – na jednu stranu se zvednou nájmy, na druhou stranu se kriminalita odsouvá jinam. Ale to není fenomén Krymské, spíš obecného rozšiřování centra města do oblastí, které byly dřív považovány za zanedbané.

Napadlo vás, když jste začínal na Mezipatrech, že se tato přehlídka rozroste v dlouholetý festival?

Předchůdcem Mezipater byla mikropřehlídka Duha nad Brnem, která se konala jako doprovodný program soutěže o nejsympatičtějšího gaye roku. Určitě si v té době nikdo nepředstavoval, že se tato přehlídka rozšíří do dalších měst a bude tím, čím je dnes. Festival si během let procházel postupným vývojem, který provázel velký entusiasmus a experimenty. V těchto prehistorických dobách bylo úspěchem konání každého dalšího ročníku. Festival měl malý rozpočet a každou věc jsme museli vydupat ze země, za ochoty neuvěřitelné spousty lidí. Nedávno došlo ke generační obměně týmu, což bývá kritickým momentem pro velké množství komerčních i nekomerčním projektů. Za velký úspěch tak považuji samotnou kontinuitu Mezipater.

Vidíte generační obměnu i mezi vašimi diváky?

Ano. Před mnoha lety mě kolega z Lublaně varoval, že nám za pár let odpadnou mladí a heterosexuální diváci a zůstanou jen věrní fanoušci, kteří budou stárnout spolu s festivalem. Což mi přišlo jako děsivá představa. Naštěstí se ukázalo, že to není pravda. Jsem rád, že máme jádro stálých příznivců, ale zároveň se ukazuje, že se daří přilákat pozornost také nových, mladých diváků. V poslední době se takřka každý rok objevují skutečně výrazné queer filmy, které dosahují i mainstreamového úspěchu, ať už je to 120 BPM, který vyhrál v Cannes, nebo Moonlight, který loni bodoval na Oscarech. Myslím, že diváci mají možnost si ověřit, že queer filmy jsou stejně kvalitní jako jiné filmy a stojí za to je vidět. Tento cross-over úspěch je výsledkem kultivace filmového prostředí skrz festivaly jako je ten náš.

Mění se také ohlasy, ať už divácké nebo mediální?

Rozhodně. Dnes se to asi nedá vůbec pochopit, ale když jsme začínali, normální žurnalisté se běžně ptali, jestli se na gay festivalu promítá porno. Zároveň jsme měli docela štěstí, protože nás opustily různé kontroverze, které se v médiích hodně řešily, například problémy s brněnskou radnicí. Teď mi přijde, že se většina novinářů skutečně zajímá o program festivalu a pozvané hosty, nepíšou o Mezipatrech v očekávání nějakého skandálu. Zdá se mi, že to se teď děje u Prague Pride, kde se spousta ohlasů vůbec nevztahuje k tomu, co se festival snaží říct a co se děje v těch sedmi dnech, které jsou nabité zajímavým programem, ale jdou právě po té kontroverzi. Je to mediální zkratka, která asi přetrvává v každé oblasti, než se vyčerpá a můžeme se dostat k tomu, co je opravdu podstatné.

Jaké je v současné době pro vás největší téma?

V Česku máme už nějakou dobu kampaň za manželství pro všechny, kdy říkáme, že není úplně fér, aby se mohly brát jenom některé páry a zároveň jenom někteří lidé měli něco, čemu se říká registrované partnerství. Za velké téma považuji transgender, tedy životy lidí, kteří jsou v České republice nuceni projít sterilizací a operacemi, jež nejsou nezbytně nutné, a prezident republiky mluví o změně pohlaví jako o sebepoškozování. Mediální ohlasy taky nejsou vždy úplně informované, což souvisí určitě i s tím, že trans-lidi nebyli tolik vidět. Spousta z nich chtěla jen svůj klid a vyřídit si, co potřebovali k úřední změně pohlaví. Teď se teprve objevují lidé, kteří upozorňují na to, že nejsou spokojení s tím, co je stát nutí udělat, aby jim mohl být uznán gender, který chtějí. Myslím, že tam je ještě spousta práce.

Transgender je téma, které podle mě v poslední době rezonuje mezinárodně. Možná právě proto se dostává do povědomí lidí, kteří o tom nikdy dřív nepřemýšleli.

Určitě. A v tom je právě síla filmu, televize nebo jakýchkoli nových formátů. Když svůj život nevidíte nikde reflektovaný, připadáte si úplně neviditelní a je určitě těžší najít v sobě odvahu sdílet svůj příběh nebo si jít viditelně za svými právy. Což je zrovna v transgender problematice skutečně otázkou posledních pár let a jsem rád, že se to začíná razantně a celkem i rychle měnit.

Eva: Mě by zajímal nějaký příběh z počátků Mezipater nebo i přímo váš – jak jste se k tomu dostal, jak na to vzpomínáte?

Já jsem se s festivalem poprvé setkal jako divák, když jsem šel na Duhu nad Brnem, kde byl zařazen film Edward II. Dereka Jarmana. Toho režiséra jsem zbožňoval a chtěl jsem tento film vidět na plátně. Program Duhy v Brně se tehdy skládal z filmů, které měly zahraniční kulturní instituty dostupné ve svých knihovnách. Jenže tehdy přišel jiný Edward II., byl to BBC černobílý záznam hry Christophera Marlowa. Tlumočník ale dostal dialogovou listinu k filmu Dereka Jarmana, ne k adaptaci renesanční hry, a navíc měl strašně silný ostravský přízvuk. A já jsem si tehdy říkal: „Ty jo, proč to dělaj, když to neuměj?“ Ale pak jsem potkal spolužačku Hanu Kulhánkovou, která pak dlouho pracovala jako ředitelka Jednoho světa, a přizvala mě do festivalového týmu. A já jsem se přidal, i když jsem měl vážné pochybnosti. Moje první angažmá bylo právě tlumočení a dělal jsem shodou okolností úplně fenomenální filmy: fantastický lesbický snímek High Art od Lisy Cholodenko (která později natočila film Děcka jsou v pohodě) nebo Třást se před Bohem, dokument o gayích a lesbách v praktikující židovské komunitě ve Spojených státech. To jsou do teď jedny z nejvýraznějších queer filmů té doby, takže jsem si uvědomil, že queer filmy mohou být stejně dobře natočené jako jakékoli jiné snímky a to ve mně vzbudilo velkou touhu se jim více věnovat.

Eva: Kromě Mezipater také v průběhu roku vybíráte filmy pod značkou „Mezipatra approved“. Jak to vzniklo?

To je výborná otázka. Stává se, že párkrát do roka vstoupí do běžné distribuce queer film. A my jsme tyto filmy nechtěli nechat bez povšimnutí a chtěli jsme, aby se o nich dozvěděla komunita, která kolem festivalu existuje. A tak filmy, které dramaturgům festivalu přijdou dobré, uvádíme v rámci „approved“ projekcí a většinou je k tomu ještě připojená nějaká párty, aby to mělo takovou festivalovou atmosféru. Jsem rád, že v posledních letech je těch filmů tolik, že se taková akce dá uspořádat třeba každý trimestr. Krom toho dělá festival ještě letní kino během Prague Pride, kde jsou k projekcím navíc připravené debaty, podobně jako na Mezipatrech. Takže to, že jsme teď otevřeli svůj vlastní prostor, je vlastně taková evoluce všeho, co chceme umět a co chceme lidem nabídnout.


_

Po rozhovoru a prohlídce obou Pater jsme ještě dopíjeli kávu a limonádu, když sem zavítala paní ze sousedství s otázkou, co vlastně znamená to „queer“. Od barmana se jí dostalo odpovědi, že je to označení pro lidi, kteří se nechtějí škatulkovat. Dáma se zamyslela, přikývla a vzala si dortík s sebou.

rozhovor: Bára Langmajerová
překlad: Bára Langmajerová
foto: Eva Šafránková

Simona Brožová rozhovor:

Simona Brožová

“Dobrý den Simono, potkala jsem Vás v Doxu. Bylo to v poslední den výstavy Plakát v souboji ideologií 1914-2014. Read More

18. 11. 2015, rozhovor

Janek Růžička rozhovor:

Janek Růžička

Když jsem chtěla udělat rozhovor s Jankem, dal si jednu podmínku. Rozhovor uděláme za chůze. Read More

19. 11. 2015, rozhovor

Oldřich Sic Jr. rozhovor:

Oldřich Sic Jr.

Realizace věcí umí drhnout, když se vám hlavou honí 1000 dalších záležitostí, co je potřeba zvládnout. Read More

19. 11. 2015, rozhovor